Dva tisíce kilometrů napříč Marokem - Setkání s velbloudy

Mnoho dobrodruhů projelo expedičně Maroko. Máme dvě malé děti a nechtěli jsme zůstat pasivně doma u internetu a televize. Vyjeli jsme tedy na rodinný výlet do Maroka a sjeli s dětmi všechny památky stejně jako expedice před námi

Je brzy ráno, míříme pronajatým autem z Marrákeše do pouště Sahara. Dnešní den nás čeká nejdelší trasa naší cesty. Jedná se o 7 hodinový přejezd na nejjižnější bod trasy, do pouštního města Zagora. Každý den jsme měli v plánu ujet cca 200 km, ale tento přejezd vzhledem k poušti a odlehlým místům byl opravdu nejdelší. Na druhou stranu jsme měli možnost vidět velkou část Maroka a půjčeným autem zastavit kde budeme chtít, kochat se, fotit a dovádět s dětmi. Takže naše cesta se z původně plánovaných 7 hodin změnila v celodenní jízdu. Do pouštní Zagory přijíždíme až za tmy přibližně ve 20 hodin. Přenášíme spící děti z auta do rodinného apartmánu a s manželkou popíjíme v klidu silný zelený čaj, který nám na uvítanou připravil majitel hotelu. Kocháme se výhledem z okna na hotelový bazén, povídáme si chvíli s recepčním o Maroku, o místním regionu, o poušti a dostáváme zajímavé tipy na další den. Pozdě večer jdeme s manželkou spát. Ráno na nás tiše klepe recepční a lámavou angličtinou říká, že na střeše hotelu nás čeká jídelní stůl s výhledem na krajinu a s připravenou domácí snídaní. Toto místo je romantické a krásné, ale ne příliš vhodné pro malé děti. Na střeše hotelu naše děti pobíhají, hází kamínky dolů na malý chodník a snaží se trefit alespoň malou větvičkou do hotelového bazénu. Rovná střecha má asi metrovou zídku, takže pobyt zde není nebezpečný, ale stejně s ženou dáváme pozor, aby se nic nestalo. Ke snídani dostáváme marocké jogurty, ještě teplé pečivo, arabské placky, arganovou pomazánku (chuť připomíná silně Nutellu, ale je mnohem lepší), marmeládu ze sladkých datlí a samozřejmě konvičku s aromatickou arabskou kávou. Po snídani si děti nadšeně oblékají plavky a jdou si hrát do hotelového bazénu. Jelikož byla včerejší cesta pravdu dlouhá, měníme plány a dnešní den bude odpočinkový. Dopoledne tedy dovádíme s dětmi u bazénu a odpočíváme. Odpoledne vyjíždíme do města podívat se na památky, kochat se a nasát atmosféru pouštního městečka. Tankujeme benzín a míříme do restaurace dát si rodinný oběd – je fajn, že místní jídla už známe a tak si dáváme to, které nám předchozí dny chutnalo.

Naše cesta se dostává do fáze, kdy už jsme aklimatizovaní, už nás nic nepřekvapuje a známe alespoň základní zvyky a tradice. Po obědě nás čeká 2 hodinová cesta do dalšího města Merzouga. Toto pouštní městečko je přibližně 15 km od hranic s Alžírskem. Zdejší podnebí je suché, bez deště, teplota je mezi 25-30 stupni. V Čechách je mezitím cca 10 stupňů a prší. Cestou do Merzougy potkáváme volně žijící velbloudy. Přecházejí cestu, jakoby se nic nedělo, já autem zpomaluji, aby nedošlo ke střetu. Děti jsou nalepeni na oknech auta a pozorují to velké zvíře. Na oplátku velbloud stojí u krajnice, kouká k nám do auta a pozoruje on nás. Je to zvláštní, nevím, kdo koho pozoruje. Opatrně a pomalu vystupuji s foťákem v ruce z auta a snažím se přiblížit k tomuto 2 metrovému zvířeti. Mám z něj respekt, přiznám se, že trochu i strach. Jako Středoevropan jsem zvyklý na tato zvířata ze ZOO, kde nás dělí ploty, ohradníky a jiné zábrany. Tady se dostáváte k cizímu zvířeti do těsného kontaktu a nevíte do poslední chvíle, jak bude zvíře reagovat. Musí se pomalu, opatrně, nedělat prudké pohyby. Velbloud je naštěstí klidné a pohodové zvíře, jde si klidnou chůzí přes poušť a nikam se nežene. Je to naprostý kliďas, ale sáhnout na sebe nenechá. Výhoda jízdy v těchto odlehlých částech Maroka je v tom, že pokud zastavíte u krajnice, nemusíte se bát vystoupit z auta. Cesta je většinou rovná a další auta potkáváme zhruba jednou za hodinu. Po dostatečném množství fotek, videozáběrů a dětských úsměvů opět nasedám do auta. Děti nadšeně mávají velbloudovi a křičí na něj „Ahóóój!“ Asi po půlhodině jízdy přijíždíme do města Merzouga. Právě odtud jezdí místní domorodci velkými terénními auty do pouštních dun Sahary. U všech vjezdů do dun postávají domorodci a nepustí žádné auto, kromě těch jejich. Je třeba zaplatit si pronájem auta i s řidičem a až poté můžete na toto dobrodružství vyrazit. Ano, je to do určité míry byznys domorodců, na druhou stranu je pravda, že auto do pouště musí mít náhon na všechny kola, tzv. 4x4, mít podhuštěné pneumatiky na 0,8 baru a řidič by měl mít hlavně zkušenosti. Při jízdě do vysokých dun je třeba auto dostatečně rozjet, protože kdo by zůstal stát, zapadne do písku. Každá duna se musí projet tzv. na jeden zátah a s dostatečným rozjezdem. Možnosti jak trávit čas v těchto dunách je rozdílný. Můžete si pronajmout auto se zkušeným řidičem, půjčit si malou terénní čtyřkolku nebo vyrazit ve skupině na projížďku na velbloudech.

Našim dětem ve věku 2 a 4 roky se v dunách Sahary moc líbí. Jezdí po zadku i z 20 metrů vysokých dun, písek mají nasypaný úplně všude. Je legrační je pozorovat. Asi po 2 hodinách jsme už docela unaveni, ale děti si chtějí stále hrát a jezdit po dunách. Protože naše ubytování je pouze 3 km od tohoto místa, slibujeme dětem, že se druhý den na písečné duny zase vrátíme. V podvečer se jedeme ubytovat – náš malý cestovatelský hotel má opět bazén, a tak děti zbytek dne tráví v bazénu. Večer nás čeká večeře – tradiční marocký tajine a silný zelený čaj.

Další den ráno míříme opět do písečných dun Sahary. Tentokrát vynecháváme terénní džípy a jdeme s dětmi rovnou se klouzat po dunách a dát si krátkou procházku. Protože je sotva 9 hodin ráno v dunách je ještě příjemně – přibližně 20 stupňů. V poledne se duny vylidní, protože převládá nesnesitelné vedro a písek je rozpálený tak, že se v něm chodit nedá. Opět si povídáme s místními domorodci, kteří chodí s dětmi také skotačit do dun. Dozvídáme se, že pokud by se někdo na Sahaře opravdu ztratil, nezemře většinou na horko a vyčerpání, ale právě na noční nesnesitelnou zimu. Je to zajímavé, protože máme Saharu a filmy o Sahaře právě spojené s vedrem, ale většina úmrtí je z nočního podchlazení.

V poledne si dáváme v restauraci malý oběd a zkoušíme různé domácí limonády z ovoce, které u nás pořádně ani neznáme. Chutná nám mangový džus, kiwi džus a já zůstávám tradičně u silného zeleného čaje.

Odpoledne pak míříme do střední části Maroka. Bude nás čekat několika hodinový přesun přes pohoří Vysoký Atlas a celková změna klimatu. V dalším a již posledním díle se děti setkají tváří v tvář s opicemi - budou krmit marocké makaky. A jak to nakonec celé dopadne? Čtěte i příště!

Radim Teodor Bílek