Rád bych se obrátil ty naše občany - a nebylo jich málo - kteří při sčítání lidu vyplnili jako svou národnost - národnost moravskou. Nejsem si ale jistý, jestli mně budou rozumět, možná hovoří nějakým cizím jazykem - moravštinou a česky nerozumí. Čím si jistý ale jsem, že vyvolám jejich ostrou nevoli.
Kde asi Moravané žijí ? Já jsem bohužel za svých padesát života neopustil Brno nikdy více než na několik měsíců, ale všiml jsem si hned za hranicemi Brna - třeba ve Zlíně, natož v jiné zemi (byť třeba jen v zemi Koruny české ) - třeba ve Slezské Ostravě, že lidé se zde často cítí být Čechy. Myslím že v Ostravě nestojí o další hlavní město - Brno jako metropole Moravanů - jím nepřipadá moc atraktivní a co je hlavní - možná si více váží české kultury resp. chápou co česká kultura vlastně je. Bude se to asi tím, že žijí v těsném kontaktu s Poláky a předválečná generace Ostravanů si ještě pamatuje že přihlásit se k “češství” bylo v částečně německém regionu - rozhodnutím mezi demokracií a nacismem.
“Mí Moravané” mají asi za rodáky či občany stejného národa - rodáka z Hodonína T.G. Masaryka, rodáka z Komňy u Uherského Brodu J.A. Komenského nebo rodáka z Hodslavic Frantšika Palackého. Co Češi z Čech zatím asi neví, že to jsou občané jiného národa.
“Mí Moravané”, co rádi poslouchají hudbu, si ale rádi poslechnou cizince Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka či Bohuslava Martinů.
“Mi Moravané” tomu asi nebudou zrovna v mém případě věřit, ale za posledních dvacet let jsem vynechal jen málo koncertů Luboše Holého nebo Martina Hrbáče (známí primáši slováckých horňáckých cimbálek), protože jejich hudbu miluji, ale přesto se cítím být součástí národa Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutky.
Můj příspěvek není ani tak věnován těm, co bezmyšlenkovitě vyplní kolonu “Moravská národnost” jako spíše představitelům “Moravských politických stran”.
Jistě jsou přesvědčeni o tom, jak si nevážím Moravy. Není tomu tak. Jsem hrdý na to, že Brno mělo železnici v roce 1836, tedy sedm let po první železnici na světě (tehdy “cizinci” z Prahy jezdili koňmo) a jsem hrdý na to, že Češi a Němci v “Moravském vyrovnání “ v roce 1905 našli lepší způsob soužití, než celé generace po nich. To ovšem bylo dílo všech občanů Moravy, nikoliv jen Moravanů. A abychom nezabíhali jen do historie – jsem hrdý na to, že Brňané se v loňském roce postavili (a to doslova - stáli mnoho hodin na ulici Cejl v rámci akce „Brno blokuje“ ) – jako téměř jediní v republice neofašistickým sdružením. Čeští neofašisté tehdy chtěli demostrativně procházet částmi Brna s romskou populací, ale demokraté z Brna, jim v tom zabránili.
Účinnými podporovateli představitelů moravských stran jsou někteří Češi z Čech. Mým druhým domovem je město z nejvíce moravských - Strážnice. Tu a tam k nám “na vesnici” zavítají světoví umělci z Čech. Mnohokrát jsme od nich slyšeli že “koncertují hlavně v Německu, Francii atp., ale nyní jsou rádi, že mohou konečně dát koncert pro nás obyčejné lidi také doma “v Čecháh”. U nás doma ve Strážnici to “v Čecháh” vyznívá zvláště absurdně. Také mě se nelíbilo slovo “Česko”, ale za devět let jsem si na něj musel zvyknout. Poté co někteří Češi z Čech tak dlouho uráželi svým pragocentrismem Slováky, až jsme poloviční republika, tak nevědomky efektivně podporují moravské nacionální politiky.
“Jedu na Moravu” - tento obrat hlavně Pražáků nevědomky ilustruje ten pocit jakési exotičnosti při cestě do východní poloviny Česka. Jak říkáme my z východní poloviny Česka “pro Pražáky začíná orient za Havlíčkovým Brodem”. Neslyšel jsem Čechy z Moravy při cestě do Českých Budějovic nebo Plzně používat termín “jedu do Čech”. Považujeme za přirozenější a možná i za méně nadřazené používat termín “jedu do Plzně”.
Taky by mě dost zajímalo, jak pojmenovat ty statisíce Čechů z Moravy, co se odstěhovali do Čech. Je Moravan pracující v Čecháh ještě národnost moravská ? A jestli ano, jak velká je tato národnostní menšina v Čecháh ? Možná ani v Čecháh neví, že podstatná část obyvatel Čech jsou národnostní menšinou.
Představitelům “moravských polických stran”, kteří se snažit vysvětlit Čechům na Moravě, že nejsou Češi, bych rád předal číslo bankovního úctu na podporu sirotkům v africké Ugandě a Rwandě, kterou mám tu čest podporovat malou částkou. Ve Rwandě si také dlouho neuvědomovali, svoji příslušnost ke kmeni Tutsiů nebo Hutuů. Byli rádi, že se zbavili koloniální nadvlády a že mohou žít jako obyvatelé svobodné Rwandy. V jejich případě se ovšem jednalo skutečně o dvě různá etnika hovořící naprosto odlišnými jazyky. (Nicméně Švýcaři take hovoří naprosto odlišnými jazyky). Tedy žili přijatelně jako obyvatelé svobodné Rwandy až do doby, kdy jim začala jistá skupina politiků v rádiu a televizi intenzivně vysvětlovat, že každý druhý patří k jinému etniku. . (Možná si myslíte, že ve Rwandě žijí “primitivové“, ale rádio tam má každá rodina). Tak dlouho jim to v rovníkové Africe vysvětlovali, až občanská válka vedla k mnoha a mnoha sirotkům. Obě země se z toho vzpamatovávají již desetiletí.
