Včera mi po dlouhém nádorovém onemocnění zemřela maminka. O mé mamince nenajdete ani zmínku na webu. Současný svět je již tak virtuální, že kdo se dnes nedá „vygooglit“, jako by vůbec obyvatelem této planety nebyl, jakoby nikdy ani nežil. Chci se pokusit o to, abych to v krátkém příspěvku změnil.
Maminka v první řadě uprostřed se svými žáky v bílé halence s kruhovitým výstřihem.není znám
Chtěl bych, abyste všichni věděli, že moje maminka byla velice pohledná žena. Muži jí obletovali, od jejího dospívání. Je otázka, jestli jí to v životě přineslo, více štěstí nebo smůly. Snadno si našla v průběhu života dva manžele, ale o oba přišla. Poté asi - již se dvěma dospívajícími dětmi - nebyla zrovna ideální partie. Přesto si dobře pamatuji, jak k nám domů chodili „na kávu“ její známi z dětství a stále čekali, jestli se z „kávy“ nevyvine něco dalšího. Ale nevyvinulo se, maminka po smrti mého tatínka, již s dalším mužem nechtěla žít ve společné domácnosti.
Chtěl bych, abyste všichni věděli, že moje maminka, byla velmi statečná a cílevědomá. Moc se snažila, aby její dvě děti netrpěli tím, že nemají tatínka. Začátkem sedmdesátých let byla cesta k moři do Chorvatska něco, čím se školní děti mezi sebou chlubily. Moje maminka koupila kempinkový rozlehlý stan. Toto těžké břemeno, jsme společně se všemi kufry a ostatními zavazadly dovlekli ona, čtrnáctileté a pětileté dítě tramvají k zájezdovému autobusu (všechny ostatní „účastníky zájezdu“ dovezli příbuzní auty). Po příjezdu do Chorvatska jsme poprvé v životě zkoušeli stan postavit. Ještě, že byla maminka tak pohledná – ochotní pomocníci se k velké nevoli jejich manželek ze zájezdu – nakonec našli. Maminka byla v té době odbarvená blondýna. Pamatuji si dobře, že když jsme chodili v Chorvatsku pěšky podél silnice na nákup do nedalekého městečka, tak nám zastavoval nějaký Chorvat každých několik minut. Nestopovali jsme, naopak maminka měla strach, aby nás případně neodvezli někam jinam. Přímo v autě dostala maminka několik nabídek k sňatku. O několik let později, se maminka vydala do Chorvatska úplně sama (jen se dvěma dětmi) autem – tedy pokud se dá trabant nazývat plnohodnotným autem. V ostrých strmých stoupáních na Dalmatském pobřeží, jsme často čekávali vedle auta, až se přehřátý dvoutakt vychladí.
Chtěl bych, abyste všichni věděli, že moje maminka byla mimořádně pracovitá. Byla tak vychovaná a jiný způsob života si ani neuměla představit. Od narození trávila část dne na poli na Vysočině, kde měli moji prarodiče hospodářství a také restauraci – hostinec. Od svých pěti let se musela starat třeba o dohled nad pasoucím se dobytkem, od školního věku se účastnila těžké fyzické práce při orbě, při žních, při mlácení zrna ( kombajn jsme neměli), při stohování slámy atp. Mimoto každý den časně ráno musela uklidit hospodu. Snem mé maminky bylo stát se veterinářkou. Její rodiče však její pomoc v hospodářství zejména v letním období velmi potřebovaly a tak se stalo, že maminka se stala učitelkou, aby měla „dva měsíce prázdnin“. Od prvního do posledního dne „prázdnin“ až do svých asi padesáti let, pracovala téměř celé léto v hospodářství - na poli. V Brně jsme v té době měli ještě zahrádku a maminka si neuměla jinak odpočinout, než v týdnu po skončení vyučování, ještě pracovat u domu na zahrádce. V létě nám každý den natrhala jahody a udělala plný mixér moc dobrého jahodového kokteilu – na kterém jsem vyrostl. Mé mamince nemohli její rodiče při výchově dětí pomáhat, žili daleko na vesnici a měli své práce dost. Moje maminka úplně sama vychovala dva syny a oběma dala vysokoškolské vzdělání.
Chtěl bych, abyste všichni věděli, že moje maminka byla výborná učitelka. Byla na své žáky přísná a tak ji žáci měli rádi vždy až po nějaké době. Rok na to však úplně stačil. Koncem každého školního roku mě maminka brala na školní výlet se svými žáky. Žáci se na výletě mohli přetrhnout, aby mamince vycházeli vstříc, což se projevovalo mimo jiné tím, že mě pohledné osmačky a devíťačky ochotně hlídaly. Moc se mi to líbilo a na další školní výlet, jsem se pak rok těšil. Děti se u maminky hodně naučily a jejich znalosti byly oceňovány třeba na gymnázium, kam pak z druhého stupně základní školy pokračovaly. Nejednou se stávalo, že k nám domů, přišel nějaký středo nebo vysokoškolák se s maminkou radit, nebo jí poděkovat. Žáci mé maminky si pro ni nejednou také přišli přímo domů, aby jí odvedli na sraz své třídy po mnoha letech. Ještě neuvěřitelných čtyřicet pět let po skončení základní školy, na ni její žáci vzpomínali a ještě před dvěma lety – v maminčiných 73 letech ji dopravili na sraz jejich třídy.
Chtěl bych, abyste všichni věděli, jaká byla moje maminka.
