Přišla dcera, budoucí úča, ze školy, kde má praxi, a hned zabrala gauč s tím, že je out. Můj nechápavý výraz ji přiměl k tomu, aby mi popsala, jak to chodí ve výtvarce na druhém stupni základky.
Na druhém stupni základních škol je častým zvykem mít výtvarnou výchovu ve dvouhodinovkách, možná proto, aby žáci stihli pořádně odrelaxovat a dopřipravit se na příští těžší hodiny. Vyučující, který chce odpoledne ze školy odejít s pocitem, že v dospívajících dítkách rozvinul jejich umělecké dovednosti, se musí vypořádat s řadou systémových a logistických rébusů, vládnout povětší psychickou odolností a vydat značné množství fyzikální i duševní energie.
Hodina začíná zadáním práce, laik si řekne "pohoda," v reálu se jedná o matematický oříšek, myslet si, že se rozdají nějaké papíry, žáčci vytáhnou pastelky a zahájí realizaci uměleckého díla, je dost daleko od reality. Ve škole, kde má dcera praxi, nechávají žáky, kteří nestihli své umělecké dílo dokončit, dotáhnout jejich výtvor během první hodiny příští dvouhodinovky. Vždy tedy vzniknou 2 skupiny, nazvěme je Stíhači a Dokončovatelé. Pořád to vypadá na pohodu, jenže v reálu se vyskytuje ještě skupinka žáků, kteří minule chyběli, ať už z důvodu nemoci či záškoláctví. Ti se logicky opět dělí na ty, kteří předminule stihli odevzdat dokončené výtvory a rozšíří tedy skupinku Stíhačů, a na nestíhače, které nemůžeme přiřadit do Dokončovatelů, poněvadž dokončují zcela jiné téma, uděláme z nich tedy skupinku Dokončovatelé 2. Má-li výtvarkář štěstí a ve třídě se nevyskytují žáci, kteří si dovolili nedokončit dílko před 3 týdny a pak dvakrát chybět, mentoruje pouhé 3 skupiny, z nichž každá ovšem pracuje na jiném tématu s odlišnými výtvarnými pomůckami.
Vyučující tedy sdělí Stíhačům, co bude náplní jejich nového tématu. Se skutečností, že ho pozorně vnímá jen menší polovina skupiny a větší polovině je nucen v průběhu hodiny pokyny několikrát opakovat, se musí vyrovnat, koneckonců taky byl mladý a pracovat s dětmi je radost.
Mezitím se Dokončovatelé i Dokončovatelé 2 s různými stupni úsilí snaží dotáhnout do konce svou tvorbu z minulých hodin. Vyučující chodí po třídě, nakukuje žákům přes rameno, konzultuje, radí, opravuje a napomíná. Jedná se o fyzicky mimořádně náročnou činnost, neboť dle zákona o entropii a Murphyho zákonů schválnosti jsou skupinky navzájem tak dokonale promíchány, že vyučující je nucen dosáhnout frekvence kroků blížící se tréninkovému standardu Anežky Drahotové, evropské medailistky v chůzi na 20 km. Mapa kroků vyučujícího přenesená z mobilové aplikace pak připomíná díla uznávaného modernisty Hanse Hartunga.
Jak již bylo zmíněno, školní osnovy pamatují na rozmanitost výuky, každá skupinka tak používá jiné pomůcky. Navíc je snaha, aby se žáci naučili v jednom dílku kombinovat různé techniky. Může tedy nastat, že Stíhači realizují téma "Struktura listu," k čemuž používají vodovky, tuš a redispero, Dokončovatelé kombinací pastelek a fixů dokončují "Studii ovoce" a Dokončovatelé 2 dotahují téma "Babí léto" pastely. Vyučující se musí maximálně soustředit a v hlavě neustále přepínat, poněvadž pokud by některého Stíhače seřval za to, že mu na výkresu chybí pastelkou malované jablko, ztratil by autoritu. Kromě toho se musí vypořádat s bezpečnostními a logistickými problémy. Je-li průměrný počet pastelů či pastelek v balení 25 kusů, tak se při přítomných 20 žácích používajících dvoje různé pomůcky po lavicích povaluje téměř 1000 poměrně nebezpečných předmětů. Těžko říci, zdali skutečnost, že se v bulváru málokdy vidí titulek "Otravujícího spolužáka probodla ostrou pastelkou," je způsobena buď jinou mentalitou naší mládeže nežli té za oceánem nebo přirozenou autoritou českých výtvarkářů. Místo bodných ran se vyučující musí ovšem vypořádat s chlapci, kteří v poklídku utřou tuš nebo vodovku do ručníku, nechápající, že již z významu slova plyne, že je určen pro ruce, a netušící, že na umývadle je položený k tomu určený hadřík.
Logistická zábava přichází na řadu v posledních minutách dvouhodinovky. Po výuce výtvarky zůstává binec srovnatelný se skvělým mejdanem. Valná část mládeže se sice snaží spolupracovat, ale nacpat všechny pomůcky do správných krabiček si vyžaduje jisté umění a trpělivost, což není možno od žáků myslících již na příští hodinu matiky vyžadovat. Díky často opakovanému rychloskládání rozlomených pastelů do původních krabiček je každý správný výtvarkář mistrem ve skládání puzzle.
Sečteno, podtrženo...svůj náhled na učitele výtvarky jsem kapku pozměnil, ač se v mém dětství nejednalo o předmět, ke kterému bych si vybudoval pozitivní vztah.
