Příběhy z volební komise 1: Porušení zákona pravděpodobnosti

To takhle jednou kývnete na nabídku posezení ve volební komisi a nabudete zážitků a zkušeností k nezaplacení.

Ruleta je hazardní hra, kterou zvládne opravdu každý. Lze dokonce říci, že posadíte-li ke stolu neagresívní ochočenou opici, dosáhne s velmi vysokou pravděpodobností stejných či lepších výsledků nežli ostřílený hazardní hráč. Tedy, pokud ji pustí do kasina. Ať své žetony rozmístíte jakkoliv, je velmi málo pravděpodobné, že se vám podaří ošálit zákony pravděpodobnosti. Ty ve zjednodušeném ruletovém podání říkají, že ať děláte, co děláte, před každým roztočením kuličky se váš kapitál zmenší v průměru o jednu třicetisedminu.

Ale nutno říci, že existují výjimky. Jeden můj kamarád má celkem příjemné vzpomínky na 16. duben roku 2009, v kterýžto den se vyskytoval služebně v Košicích. Večer se poflakoval po centru. Přemýšleje, po kterých osvoboditelích je vlastně pojmenováno Námestie osloboditeľov, dospěl k názoru, že vůbec nemá chuť na slovenské pivo, načež se ocitl před nápisem Casino. Něco ho táhlo dovnitř, nějaký vyšší síla, prý. To ovšem říkal až o dva dny později. U vchodu se nenechal odradit holohlavým vazounem v obleku, pro kterého ochmatávat chlapům boky a podpaždí bylo pravděpodobně naplněním životního cíle, a dobře udělal. Uvnitř, poněvadž neměl tucha, jak se hraje black jack či baccarat, sednul k ruletovému stolu. S těžkým srdcem vytáhl stoeurovku, za kterou před dvěma dny vyvalil všechnu hotovost utajenou před manželkou, se znepokojením se zadíval na nevelkou hromádku dvaceti žetonů, za kterou mu ji vyměnili, a s kamenným výrazem James Bond hadra položil dva na červenou. Zrovna, když krupiér ohlašoval ukončení sázek, mu zavrněl v kapse saka mobil. Manželka. Kamarád se omluvně usmál na krupiéra a dámu se slibným výstřihem, jež mu seděla po levici, a odešel stranou, aby manželka slyšela z kasinového ruchu co možná nejméně. Než jí kamarád zodpověděl veškeré manželské otázky typu, co jedl, jestli už je na hotelu a jaké je v Košicích počasí, uplynula hodně dlouhá doba. Když konečně zavěsila, vzpomněl si kámoš na svých 10 euráčů ve formě dvou žetonů, které opustil, a šinul si to zpátky ke stolu. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval, neboť světe div se, tam kde, pokud se pamatoval, byl před manželčiným voláním jeho stůl, byl obrovský shluk lidí. Procpal se pomocí loktů a "pardon, sorry, promiňte, prepačtě" ke svému fleku a hledal na plátně své 2 žetonky. Na červené barvě ležela hromada jakýchsi destiček a krupiér volal něco jako "stôl blokovaný, stôl blokovaný". Načež spatřil kámoše, jeho tvář se rozjasnila a začal mu něco rychlostí kulometu povídat. Kamarád nerozuměl ani slovo, neboť na něj mluvilo i zhruba 15 lidí kolem a navíc slovensky. Měl pocit, že každý pořád opakuje slova "červená" a "trinásťkrát", nicméně pořád ani nechápal, ani nerozuměl. Nakonec pochopil, že dav kolem něj hučí, že třináckrát za sebou padla červená, a že krupiér se mu snaží sdělit, že si aspoň část výhry musí vzít, neboť překročil jakési maximum. V kasinech je totiž takový zvláštní zvyk, že pokud máte žetony na barvě, tak výhru, která dělá tolik, co váš vklad, vám krupiér vloží vedle vašich žetonů. A vzhledem k tomu, že červená padla 13 krát za sebou, tak kamarádovi na červené leželo v žetonech 40960 Euro, což o více než 15 tisíc v daném kasinu překračovalo maximální možný vklad na barvu. Kamarád se čtyřikrát štípnul do ucha a dvakrát do nosu, ale pořád byl v kasinu vedle krupiéra a hromádky destiček s nápisem 1000 a 2000. Navíc na něj zírala sousedka s výstřihem. Naštěstí ho neklepla pepka ani nesložil infarkt, nabral tedy destičky do náruče a zamířil k okýnku Change, aniž dodneška tuší, jaká barva padla v dalším kole.

Nutno říci, že jev, kdy stejná barva padne ruletě 13 krát za sebou, je hodně řídký a lze jej považovat za hrubé porušení zákona o slušnosti v pravděpodobnosti. Jak ovšem nazvat jev, který nastal při rozbalování obálek po druhém kole prezidentských voleb ve Zlíně v mé komisi? Každý z těch zhruba sto tisíc volebních komisařů zná ten okamžik. Sobota, 14.00, volební místnost se zamkne, přepočítají se kroužky a nevydané obálky, seskupí se stoly, rozpečetí se urna, vysypou se z ní obálky, dosud nerozlepené se spočítají, někdy i vícekrát, poněvadž, pokud sedí počet na první pokus, jedná se o poměrně řídký jev. Pak si každý komisárek vezme patřičný díl obálek, vytahuje lístky a dává na hromádky. Ve druhém kole prezidentských tedy na jednu Drahoše, na druhou Zemana.

Vytahuji první lístek a...Zeman. Druhý...Zeman. Třetí...Zeman. Nebudu napínat, prvních 19 obálek, slovy devatenáct, obsahovalo Zemana. Devatenáct žlutých Zemanů se už šklebilo na hromádce, když ve dvacáté obálce přicestoval první Drahoš. Kolegyně vedle mne pro jistotu vytáhla na počátku 7 Drahošů, ale z mé hromádky Zemanů se jí ježily vlasy. Že v konečném součtu u nás vyhrál Drahoš o 3 hlasy, jen podtrhuje hořkou realitu, že zákony pravděpodobnosti a cestičky boží jsou nevyzpytatelné.

16. dubna 2009 v Košicích a 27. ledna 2018 ve Zlíně dostala paní Pravděpodobnost na frak. Řekl bych, že se to stává stále častěji. Slovy Mirka Černého: "Je to všechno jen náhoda?" Znalcí ví, pro neznalé skladba 100 let, doporučuji.