Pepanova moudra - Dívali se ti dubajští investóři někdy na mapu?

Co se stane, když spojíte nedokončenou strojárnu, obráběcí centrum doma a lásku k vínu? Dostanete Pepana. Kamaráda, jehož moudra z moravských sklípků jsou trefnější než analýzy expertů. Třeba ta o investorech v Dubaji a mapě.

28. březen, l.p. 2026. Vyrazili jsme s Pepanem na Strachotínské otevřené sklepy. V každém sklípku dáváme 3 vzorky, nemůžeme se přece sjet hned v tom prvním. V pátém sklípku začínáme Pálavou, sklizeň 2025, mladá fešná vinařka ji popsala, že má trošku specifickou chuť, protože to možná chtělo ji ještě pár týdnů nechat uležet. Sedáme s Pepanem ke stolu. Jedná se dnes o třináctý vzorek a to se Pepan obvykle rozpovídá.

Já: „Ha, oni tu mají signál.“

Pepan: „A co má bét?“

Já: „Vždyť jsem ve všech sklepech nadával, že signál nemají!“

Pepan: „A co má bét? Ty furt na neco kydáš.“

Tady je nutno podotknout, že Pepan vyrostl v dědině kousek pod Zlínem na pravém břehu Moravy a těsně po revoluci postavil barák v obci na břehu levém. Tudíž je občas potřeba se nad jeho hanáckou slováčtinou lehce zamyslet.

Já (koukaje na mobil): „Do prkna!“

Pepan: „A co jako? Zas ti neco nefunguje?“

Já: „Včera Trump tvrdil, že jednání o konci války jdou skvěle a Íránci škemrají o dohodu. Že prej odkládá útoky na deset dní. Ale dneska…“

Pepan (skáče mi do řeči, on to po dvanáctém vzorku dělá velmi často): „Gdo? A co?“

Já: „Trump, kdo jiný! A co co?“

Pepan: „No co dneska? Vyklop to, než ta Pálava vyvětrá.“

Já (přemýšlím, kde mě uťal): „Aha. Dneska se asi blbě vyspal a… počkej, cituju: ‚Ať si to dořeší země, co tu ropu kupují. Amerika ji nepotřebuje. Máme vlastní.‘“

Pepan (vystřihne ten svůj pohled a ucedí): „No vidíš ho, herca. On si fakt myslí, že ten kohótek v zálivu je jak splachovadlo u něho v kópelně. Včera s nima chtěl kamošit a dneska jim rozmlátí fabriky a pošle tam Francóze na šlapadlech?“

Já: „Dyť už rok tvrdím, že je to schizofrenik.“

Pepan (po sedmivteřinovém zavření očí): „Na tem neco bode. Dyž schízo chytl Syd Barrett, tak přišel s novó skladbó, toš myslím ‚Have You Got It Yet?‘, a pak každé další deň chtěl, aby to kapela hrála ináč. Waters jako prví z tech kluků pochopil, že neco nehraje. Za pár týdnů jeli do Southamptonu a Syda ‚zapomněli‘ doma. Navždy.“

Zde je na místě podotknout, že Pepa pracuje doma. Je vlastním pánem a šťastným majitelem letitého obráběcího centra, kde frézuje a soustruží všechno možné. V dílně mu pořád děsně nahlas hraje psychedelický rock a na Floydy je schopen jet přes půl Evropy.

Já (poté, co jsem pracně přelouskal bohatou Sydovu diagnózu na anglické Wikipedii): „Přesně. O Trumpovi to píšou už od roku sedmnáct.“

Pepan (opět mhouří oči): „Co blbneš? Zas tak starý není…“

Já: „Dva tisíce sedmnáct! Jseš vožralej, nebo co?“

Pepan: „Blbneš? Dyť jsme eště ani nezačali chlastat!“

Já: „Nechlastáme. Koštujem. Hele, oba máme dopito, teď tam jdeš ty. Pro mě vlašák.“

Pro neznalce vinných odrůd: měl jsem na mysli Ryzlink vlašský. Za tři minuty očicháváme vzorek číslo čtrnáct.

Pepan: „Vůňa dobrá.“

Já (zhruba po desátém vzorku cítím z koštovacích skleniček jen alkohol): „Hm… jo, dobrá. Rozhodně to voní jako víno.“

Pepan (koštuje): „Šak to néni žádná voňavka pro Pražáky. Vlašák mosí mět říz! Mosí tě to probrat, jak dyž tě ráno šlehne mráz u sóstruhu. Cítíš tam tu Pálavu, to vápno pod kořenama a jablka, co nebyly líný dozrát. Dyž je dobré, tak ti po něm nelepí huba, ale chceš hned dalšího frťana... teda pohárka.“

Já (koštuji… cítím to jinak než předchozí Pálavu, ale to je tak vše): „No, pravý dobrý jihomoravský vlašák.“

Pepan (mhouří oči): „Jo. A co máš s tým Trumpem?“

Já: „S Trumpem? Já? Nic. Ale kámoš je v háji. Mira. Pamatuješ si ho z Prahy.“

Zde podotýkám, že Pepa za socialismu studoval pražskou ČVUT, ale… v prváku roztrhal průkaz SČSP, ve druháku spálil průkaz SSM a ve třeťáku za ním přišli, aby vstoupil do KSČ, načež odpověděl, že už dávno není ani svazák. Na konci třeťáku, v sedmaosmdesátém, odmítl jít na zkoušku z marxismu-leninismu. Na podzim už byl na vojně.

Pepan: „Jo, jasně, Mira. Bydlel s tebó na pokoji.“

Já: „Ano, Mira. Bydlel na vedlejším pokoji. Loni koupil velikánský apartmán v Dubaji.“

Pepan: „Ty bláho. Já myslel, že si říkal, že je neco jako finanční génius.“

Já (rozpačitě): „No, génius. Pořád kupuje nějaký byt, pak prodává, kupuje... řekl bych, že jich má tak šest. Minimálně dva v Praze. Takže je hodněmilionář.“

Pepan (s roztáhlým úsměvem): „To só všichni Pražáci! A co ho napadlo investovat v Dubaji?“

Já: „Mně to na podzim nepřišlo jako špatný nápad…“

Pepan (vystřihne ten svůj nejvíc pochybovačný pohled): „A podíval se ten tvůj génius nekdy na mapu?“

Já: (mlčím)

Pepan: „Protože Trump, titi tvoji slavní investóři a vůbec všeci, co eště pořád pálijó benzín ve spalovákách, se na tu mapu nejspíš v životě nepodívali. Jináč by jim ten selský rozum mosel liskat facky od rána do večera. Podívej se na ten Hormuz...“

Já: (pořád mlčím, ale spouštím Google mapy a otáčím mobil)

Pepan: „Vlevo sunnité, vpravo ší’ité, navzájem se nevyvraždili jen proto, že je Otomani drželi od sebe. Všeci nenávidijó Židy i Američany, titi vlevo o neco míň. Padesát roků celé svět ví, že to s penězama moc neumijó, a všeckým moselo bét jasné, že to jednó prdne.“

Já: (zamyšleně mlčím a koukám se na Arabský poloostrov)

Pepan: „Najdi, jak to tam majó s ropovodama.“

Já (konečně mám co říci): „Na to jsem se onehdá díval. Pokud vím, existují dva, které obcházejí Hormuz. Saúdskoarabský vede přes celý poloostrov kousek nad Džiddu. A z Dubaje vede pod tím Hormuzským poloostrovem do Ománu.“

Pepan: „A kolik majó kapacitu?“

Já (těžce zápasím s Gemini AI, nechce se mi poněkud ztěžklým jazykem do telefonu nahlas diktovat): „Oba necelou polovinu denní těžby.“

Pepan: „Ahá?! Poslyš, najdeš tam, co stojí takové ropovod?“

Já (dvacet vteřin geminuji o sto šest): „No, hodně. Tři celá tři miliardy dolarů.“

Pepan: „Hm, to je hromada peněz.“

Já (zamyšleně): „No, je, no.“

Pepan: „Poslóché, jak se jmenuje ten nejvyšší barák na světě? Jak po něm šplhal ten Tomáš Krujzů.“

Já: „Tom Cruise. Aha, jasně. Burj Khalifa nebo tak nějak.“

Pepan: „Jo, ta. Kolik stála?“

Já (tři vteřiny geminování): „Jeden a půl miliardy.“

Pepan: „Najdi eště, co stály ty ostrovy.“

Já (po třináctém vzorku mám poněkud pomalejší reakce): „Jaké ostrovy?“

Pepan: „Ty umělé. Jak o nich pořád píšó, že na ně nigdo nechce.“

Já: „Aha. Palm Islands.“

Pepan: „To bodó ony.“

Já (dvě vteřiny geminování): „Čtrnáct miliard. Staví se to v podstatě už pětadvacet let a není to pořádně dokončené. Moment, ještě je Palm Jumeirah, to je dalších dvanáct miliard.“

Pepan: „Ty vado! Kde to žijem? Ten svět se prostě zbláznil! Čtvrtinu ropy těží turbani, kteří staví umělé ostrovy a sjezdovky na písku místo záložních ropovodů. Ti šejci nevidí dál než za západ slunka. A investoři, politici? Ti só snad všecí po lobotomii. Vždyť na to néni potřeba ani kalkulačka. Skočíš tam včíl ty? Já si dám rýňák.“

Rýňák, správně ovšem Ryzlink rýnský, byl u strachotínských vinařů skvělý. Dali jsme si s Pepanem dva vzorky po sobě a k tématu inteligence dubajských investorů, šejků a potažmo lidstva jsme se už nevrátili. Až ve čtvrtek 2. dubna jsem se dočetl:

„Státy Perského zálivu zvažují postavit nové ropovody, aby mohly obejít Hormuzský průliv a ropu dál vyvážet. Vede je k tomu hrozba, že Írán získá neomezenou kontrolu nad touto pro přepravu ropy klíčovou úžinou. Uskutečnit takový projekt by ale trvalo roky, byl by nákladný a politicky složitý,“ napsal web deníku Financial Times (FT).

„Při zpětném pohledu vypadá ropovod Východ–Západ jako geniální mistrovský tah,“ řekl vysoce postavený manažer energetické společnosti v Perském zálivu. Generální ředitel saúdskoarabského státního ropného gigantu Saudi Aramco Amín Hasan Násir minulý měsíc analytikům sdělil, že tento ropovod je „hlavní trasou, kterou v současné době využíváme“.

Asi nás ve strachotínském sklípku č. 5 šejkové odposlouchávali. Čekají nás světlé zítřky.