Životem napříč a pak ještě dál

Narodíme se abychom jednou, kdesi po cestě, zemřeli. A každý ji má nějak dlouhou, obtížnou a vyzdobenou zážitky. Zažíváme prohry ale i vítězství, nakonec zamíříme do stejného bodu a vše pomalu skončí. A není stárnutí jen další nemocí, obranou proti lidskému přemnožení ? Možná je také život jen předehrou něčeho daleko většího a my se tu kuklíme, čekáme, čteme a žijeme.

Možná se ptám na něco, co si většina lidí ani nepřipustí. Málokdo takhle přemýšlí protože stárnutí, ona cesta od narození po smrt, je pro nás přece daná. Narodíme se do světa, který s tím jasně počítá. A v určité fázi začneme stárnout, žaludek mění své buňky tuším každých sedm dní a nejinak je tomu ještě u dalších určitých částí těla. Ať tak či onak, fáze stárnutí začne od určitého období našich těl a už se nezastaví. Já věřím v to, že pro každého běží čas jinak rychle. Myslím biologický čas. A také v to, že možná za několik desítek let přijdeme na to, že stárnutí nemusí být počátkem konce ale začátkem, zrozením.

Zdaleka vše není na tomto světě vyřešeno, či zodpovězeno. Přít se nechci s nikým na co se již přišlo či ne, nejsem genetický inženýr ani zblízka nesleduji Darwinovy teorie evoluce. Nerozumím lidskému tělu tak, abych se pouštěl do rozsáhlých diskuzí či analýz. Každopádně mne již mnoho let napadá čistě teoretická myšlenka, zda život - od svého vzniku až po smrt ( myslím teď přirozenou ) , není jen jakási fáze zakuklení, třeba jako dvě fáze motýla - larva a dospělý jedinec. Zní to velmi nezvykle, možná až příliš odvážně a já samosebou nemám nic víc, než jen tuto myšlenku. Nápad, co stojí možná alespoň za trochu úvahy.

Již v ranném Egyptě, připravovali svůj život na ten hlavní - posmrtný. Na to civilizaci smetla poušť a nezůstalo víc, než minimum stop včetně velkých hrobek a mnoha otazníků. Dokonalé pyramidy, jako perfektní seskupení energie, mířící na určité hvězdy.

Dočetl jsem se, že lidstvo možná brzy čeká nezvratný důkaz o předložení skutečné existence lidské duše. Oněch dvacet jedna gramů, o které je tělo lehčí když nastane celková smrt. Nemusíte zrovna věřit na posmrtný život, nemusíte přijmout víc než víru v nebe, kam se dostanete po smrti. Každý má přece právo v něco věřit.

Napadlo mne, že lidská duše může vzniknout při narození a jakmile se cítí dostatečně zkušená, tělesnou schránku opustí a kamsi putuje. A možná při narození nevzniká ale vzniká zcela jinde. Bílé světlo, tunel, tělo co je pod námi když letíme kamsi daleko nad něj. Toto lze docílit i meditací, lze se znova narodit a také prožít linii svých životů nazpět. Vše je možná dáno duší, co putuje jako poutník a dokud se necítí dostatečně sytá, tělo neopustí. A věříte v osud co je pevně dán, nebo v to, že si každý svůj řídí zcela volně sám ? Kolik toho máme dopředu napsáno a co z toho jde změnit ? Možná máme cosi pevně dané a vše kolem toho lze měnit, takové půl na půl. A nakonec zemřeme a když se to stane dříve, zatím nikdo není schopen to vysvětlit - možná bylo těch 21 gramů tady zde dostatečně poučeno, možná byl splněn úkol co měl splněn být a přestalo mít smysl zde být.

A tak žijeme a někdo možná šťastně a další moc ne. Vyvíjíme se, stáváme se zkušenějšími až dospějeme. Máme své sny, chápeme mnoho věcí a mnoho nám uniká. Možná to všechno, co kolem sebe máme, teprve smrtí objevíme a celý život pochopíme jako předehru k něčemu většímu.