Jsem „in“?

Stalo se mi v čase nedávném… Na jednom webovém komunikačním portálu jsem byl osloven dívkou. Což o to – občas se mi to přihodívá. Tentokrát však se sebezpytovacím vyvrcholením.

Nic naplat, moderní věk nám možností elektronického kontaktování dopřává nadmíru. Pak se mohou varovné hlasy odborníků ozývat jakkoli intenzivně, abychom těchto vymožeností užívali střídmě a nerezignovali na živý sociální styk až příliš. Čím dál častěji se sbližujeme virtuálně. Nejednomu z nás k absolutnímu štěstí postačí pouhé naťukání písmenek do klávesnice s opětovanou reakcí protistrany. Jiní mají takové prvotní oslovení jejich sympatického protějšku jen za prostředek k pozdějšímu osobnímu setkání. Někdy jednorázovému, jindy opakovanému… A v nejpříjemnějších případech třeba i doživotnímu. Lhostejno, zda přátelskému, či partnerskému.

Já byl touto cestou osloven slečnou mi dle snad reálného snímku veskrze sympatickou. Přitažlivou natolik, že jsem její elektronický atak rád přijal. A těšil se na chvíle příští. Vyměnili jsme si několik vzkazů a… Byl konec! Po pár dnech mi systém jen stroze oznámil, že má další zpráva již nemůže být doručena, neboť profil protistrany byl nejspíše dotyčným uživatelem odstraněn. A skutečně – mé pokusy o jeho zobrazení byly marné. Byl jsem smutný. A smutný jsem stále.

Kdepak, nestihl jsem se do neznámé pisatelky zamilovat (přestože to, když na to přijde, svedu srdceryvně). Pouze jsem si opět uvědomil, jak nás naše moderní prostředky kazí. Aniž si to alespoň zřídkakdy připustíme, využíváme, či spíše zneužíváme anonymity, kterou nám neosobní elektronická komunikace skýtá.

Považte… Cožpak v běžném životě činíte, že byste s někým hovořili z očí do očí – kladli otázky a na kladené odpovídali, líčili své postřehy a zážitky – a posléze se v kterémkoli momentu milé a přátelské rozpravy znenadání takříkajíc otočili na podpatku a beze slova omluvy, vysvětlení nebo rozloučení zmizeli? Divná představa, viďte?

Tak se však sám sebe po úvaze ptám – nezasluhuji právem takové zacházení? Vždyť ani já jistě nejsem „svatý“. Třebaže výše uvedeným neomaleným způsobem neukončuji rozbíhající se konverzaci, stálo by za malou revizi alespoň mé ostatní internetovo-komunikační počínání.

Přiznávám, na webu chci být „in“ – neztrácet čas, jít přímo k věci, být všudypřítomný a nespoutaný… Mnohdy bez pozdravu, oslovení, vlastního představení… A přitom ve skutečném světě zdravím, oslovuji, představuji se. Na netu jsem jiný – drzý a zkažený!