Ještě máme šanci...

Asi jsem si tu svobodu představoval jinak. Asi jsem si ten kapitalismus představoval jinak. Asi jsem si tu Evropskou unii představoval jinak. Asi jsem byl hloupej... 

Možná jsem to mohl vidět jinak. Možná ne. Možná nejsem sám. Určitě nejsem sám. Ne, nejsem sám, kdo má možnost to teď změnit…  

Cožeee??? Venku je 23 stupňů, podzim se letos loučí opravdu důstojně skoro letními dny. Sedím ve své oblíbené restauraci na obědě. Na zahrádce. Mám to sem ze své kanceláře kousek a s číšníkem jsme už skoro kámoši. Přichází s polévkou a kývne směrem k obloze: „To je paráda, co?“ Musím souhlasit. „Jediná otevřená zahrádka ve Vršovicích,“ poznamená.

„Cožeee???“ - nechápu.

„No přeci zákaz, po 15. říjnu žádné zahrádky. To je Praha.“

??? S vykulenýma očima se rozhlédnu kolem. Je tu plno.

„Kašlem na to, když je hezky, ne?“ souhlasím, ale stejně nechápu.

Vzpomínám, jak jsme loni v listopadu s manželkou a dcerou vyrazili na výlet na kolech. Nádherný víkend. Skoro 20 stupňů. Ano v listopadu. Vzápětí mi kamarád vyprávěl, jak tentýž víkend dostal pokutu za letní pneumatiky. Výmluva, že se ještě neprobil přes v fronty v pneuservisu a ještě stejně nebylo míň jak 10 stupňů, nezabrala. Předpis je předpis.

Taky si vzpomínám, jak před pár lety napadl první sníh už v říjnu. Přesně podle dlouhodobé předpovědi počasí. Přesto si pamatuju to rodeo na D1. Letní pneumatiky na sněhu fakt kloužou… Já jsem projel, protože jsem přezul podle počasí, ne podle zákona. Ale rozbitých aut, jejichž řidiči zákon dodrželi, jsem viděl víc než dost.

To jsme fakt už všichni přišli o rozum???

To fakt budeme čekat, co nám někdo nařídí nebo zakáže??? Potřebujeme opravdu na všechno zákony, vyhlášky a předpisy???

Vyhnali jsme z hospod kuřáky. OK, taky mi to smrdí. Ale proč ze všech? Jelikož mi to smrdí, tak tam kde se kouřilo, jsem prostě nelezl. A basta. Mám svůj rozum, nepotřebuju na to zákon.

Viděl jsem po hospodách taky dost opilejch lidí – hnus. Navíc to není zdravý, stejně jako to proklatý kouření. Možná bysme teda měli zakázat v hospodách i  chlastat. Jedno pivo a mazej domů.

Taky se mi zdá, že se lidi dost přežíraj. Navrhuju zákonem zmenšit porce. A víc ovoce a zeleniny. Povinně. Budou na to chodit kontroly z finančního úřadu. Kdo nebude baštit mrkev, dostane pokutu.

Taky jsem si všiml, že dost lidí jezdí autem. Nezodpovědně. Není to zdravé a ničí to životní prostředí. Zakažme to. Zákonem. Policie nám bude pomáhat chodit pěšky a chránit nás při jízdě na kole.

I náklaďáky bych pro jistotu zakázal. Aspoň nás na těch chodnících nebudou ohrožovat magoři, kterým rupne v bedně. Co potřebujeme odnést, nějak přeci odtaháme na zádech. A kdyby vznikl nějaký ten dotační program na kárky za kola, budeme mít úplně po starostech. A navíc budeme zdraví jako řípa. Úřednici v Bruselu si budou plácat po ramenou.

Notabene, když už jsem tak u těch rizikových náklaďáků, koukal jsem, že někteří lidi mají dokonce opravdové zbraně. Potkal jsem v lese chlapíka v zeleném, který měl přes rameno brokovnici. A nikdo nehlídal, po čem se chystá pálit. Kdyby mu hráblo, nemusí ani nikde krást náklaďák. Patron měl na opasku docela dost. S tím by se taky mělo něco dělat. Seberme pro jistotu potenciálně šíleným myslivcům jejich nebezpečné hračky.

A když už jsme tak u těch zbraní. Každou chvíli slyším o nějaké té vraždě. Nožem. Normálním kuchyňským nožem! Šuplíky všech domácností plné zabijáckého nářadí. Co to je? Nemělo by se s tím něco dělat? Parlamete náš, bojíme se. Chceme další zákon. A krájení? Nesmysl! Kapitáni našeho potravinářského průmyslu nám (to) nařežou. Zabalí do igelitu a prodají v ekologické papírové tašce.  Ani Bruselští nás v tom určitě nenechají. Zcela jistě najdou ještě pár volných kanceláří. Komise pro normalizaci krájení potravin pak už ohlídá, aby plátkování neohrožovalo naše národní zájmy.

Blbost? Bojím se, že ne.

Musíš! Nesmíš! Vždyť to je svět, ve kterém žijeme už teď. A jako pomatení klienti v sado-maso salónu nadšeně voláme: „Ještě, ještě!“

Neviditelná ruka trhu už dávno jen zoufale kyne: „Já nic, to já nebyla.“ Královské žezlo už dávno pevně třímá dobře, ale jen někomu, viditelná ruka marketingových oddělení megafirem, které nám vnucují tu jejich představu o našem životním stylu. Televize, rádia, noviny, billboardy… Internet nás hlídá na každém kroku. Koupil jsem si holící strojek a přesto mě pronásledoval ještě dobrých čtrnáct dní všude, kam jsem nakoukl. Nevadí, že už sis jeden koupil, máš přece dvě ruce a dvě tváře… Vzdálení marketéři si nás jak autíčka na dálkové ovládání vodí mezi internetovými stránkami nebo mezi regály supermarketů. Teď zahni doleva, teď doprava. Tady pěkně ohni hřbet a tady se můžeš narovnat.  

Přišli jsme o rozum a na svět se díváme jen přes naložené nákupní košíky. Že nám berou svobodu? Co na tom, hlavně aby nám nezavřeli obchoďáky…

Ježibaba v perníkové chaloupce měla ten marketing zmáknutej taky dobře. Věděla, že obal prodává. Nalákat, vykrmit a sežrat. Jenže kam se holka hrabe na dnešní mistry marketingu. Nežrat, ale vyždímat. Dokud můžeš, pracuj, vydělávej a… utrácej! Pěkně povodit po obchodech – doleva, doprava, nahoru, dolů… A lákat, lákat a lákat. Tohle ještě nemáš a je to mnohem lepší, než to co už máš, i když ti to ještě funguje. Neboj, dlouho nebude. My totiž neděláme věci proto, aby fungovaly, ale proto, aby se kupovaly. To nám z toho hrabe. Ne těm magorům v náklaďácích. Nám už dávno ruplo v bedně.

Že to spolu nijak nesouvisí? Zákony, zákazy, příkazy a „svobodný“ výběr z nekonečných regálů?

Doleva, doprava, nahoru, dolů…

Nic?

Doleva, doprava, ohni hřbet…

Úsměvy na plakátech a prázdná populistická hesla.

Pořád nic?

Programová likvidace svobodného podnikání, svobodného rozhodování, svobodného života. Chceme svobodu, kterou jsme si v roce 89 tak přáli, opravdu vyměnit za plné regály chemicky upravených potravin, za žlutá pole, která ničí půdu pro pěstování normálního jídla. Za velkého bratra, který o nás bude vědět úplně všechno? Za svět, kde už nikdo neví, co je rodina? Za zemi, kde už nikdo neví, co je to domov?

Máme ještě vlastní rozum?

Pořád ještě věřím, že jo. V pátek a v sobotu budeme mít šanci to ukázat. Máme šanci na změnu. Na změnu, která bude dlouhá a bude bolet. Ale možná to bude pořád lepší, než se stát dálkově řízenou ovcí s nákupním košíkem.

Lidi, nepos…me to!