Dobrá reklama na špatné zboží

„Nahoře huj, dole fuj!“, říkávala ráda moje babička, když vyhodnocovala podstatu lákavých reklamních nabídek. Vzpomněl jsem si na ni, zrovna když jsem na dálnici míjel předvolební billboard ČSSD, na kterém Jiří Paroubek slibuje, jak vytáhne naši zemi z krize. S úsměvem od ucha k uchu.

„Kruci, to muselo bolet“, napadá mě, když si představím tu plastickou operaci, která tomuhle uchazeči o premiérskou židli přivodila takovou změnu výrazu. Kdybych toho nasupeného a věčně podmračeného muže neviděl zrovna včera v televizi, skoro bych tomu obrázku uvěřil. Ale tápu v nejistotě. Je to on, není to on?

Těžko uvěřit, že by se potenciálně nejmocnější muž v zemi nechal zastupovat u fotografa vysmátým dvojníkem. Ten sympatický elegán, který se na nás culí v nadživotní velikosti na každém rohu, nejspíš není hříčkou přírody, ani dílem plastických chirurgů. Skloňme se však v úctě před nadáním sociálně demokratického předvolebního grafika. Je jen škoda, že své umění nedržel trochu víc na uzdě. Většina národa zná totiž předlohu přeci jen až moc dobře.

Ale kdo by si s tím lámal hlavu? K pěkným slibům přece patří pěkné obličeje. Nedostává se nám sympaťáků? No a?  Kyselé obličeje přelakujeme na růžovo, roztáhneme úsměvy, vybělíme zoubky. A žebříčky popularity budou praskat ve švech.

A volební program?  Ten zadáme reklamním textařům. Nemusí být přeci splnitelný, bohatě stačí, když se bude líbit. Rozdáme práci, vyplatíme důchody, zrušíme poplatky ve zdravotnictví. Státní peněženka snese všechno. Beztak je to jen hra čísel, která si nikdo nepamatuje. A slibem přeci nezarmoutíš. Pro většinu národa stejně končí rozlišovací schopnost někde u pár desítek, možná stovek tisíc. Milióny, miliardy? Jen čísla se spoustou nul. Miliarda sem, miliarda tam. Co na tom teď záleží, když Iveta zase pije a Leoš se rozvádí.

Voliči ČSSD se prý rekrutují především z oblasti sociálně slabších vrstev a starších lidí. Moje babička měla vždycky hluboko do kapsy. Když jí ještě mladého manžela vzala nešťastná autonehoda, zbyla sama na tři děti a pak i spoustu vnoučat. Musela se setsakramentsky otáčet.  Brala každou příležitostnou práci. Moc dobře věděla, že jí nikdo nic nedá zadarmo. Dneska by o její hlas určitě usiloval rozjásaný Jiří Paroubek a jeho parta. Vtrhl by mezi její slepice, králíky a záhonky s mrkví. Do jejího malého venkovského světa, kde na ni postupně doléhalo stáří, nemoci a únava. Pomalu ji opouštěla paměť, nikdy ji ale neopustil zdravý rozum.

Babička už tu s námi není. Bohužel. Kdyby dneska nebo zítra seděla na zápraží svého domu, hladila psa a přišel za ní chlapík s úsměvem z Photoshopu, vím jistojistě, co by mu na jeho líbivé oranžové sliby odpověděla…