Co se v mládí naučíš…

Bývaly doby, kdy Pan Učitel byl prostě Někdo, vzpomeňme třeba na Obecnou školu pánů Svěrákových. Dneska je to povolání vzbuzující spíš posměch nebo aspoň nedostatek úcty. „Kdo umí, ten umí a kdo neumí, ten učí!“ Kdo by neznal tohle prapodivné pořekadlo. Moje žena Martina už pěkných pár let učí na prvním stupni základní školy a každým pátým rokem vyhraje novou partu vyplašených prvňáčků. Stejně jako loni. Zítra z nich už budou velcí mazáci, kteří odhodlaně nastoupí do druhé třídy. Taky si kolikrát říkám, že tohle je vlastně úžasná práce. Občas si přečíst pohádku, něco namalovat, vymodelovat, proběhnout se po hřišti. A když ti caparti neposlouchají, stačí na ně pořádně houknout a je klid. Zajímalo by mě, jak to tedy s těmi prvňáčky doopravdy je. Při sklence dobrého vína doma v obýváku sedíme a povídáme. Mám opravdu co závidět?

Radek Fiala (www.maggam.cz)

Být učitelkou v první třídě, to musí být paráda. Jdeš si na čtyři hodiny do práce, tam si hraješ s malými dětmi a doma pak občas opravíš pár sešitů. K tomu dva měsíce prázdnin. No není to nádhera?

Když tomu chceš věřit, bránit ti nebudu. Představ si ale, že celý ty čtyři hodiny je na tebe nepřetržitě upřeno pětadvacet pohledů a každý od tebe očekává, že se budeš věnovat právě jemu. A ty mluvíš a mluvíš a mluvíš. A přitom hlídáš, kdo dává pozor a koho to moc nebaví. Pak se zničehonic někdo ozve, že nemůže najít knížku, jinému se zlomila tužka a dalšímu se vylilo pití zrovna na sešit souseda, který okamžitě začne brečet. Jiřík řekne Honzíkovi, že je blbec a ten ho začne mlátit. Marušce se ztratí guma a Vendulce se udělá špatně. A to všechno najednou. A teď to všichni s tebou chtějí okamžitě řešit, očekávají tvou pomoc. O přestávce pak za tebou přijdou a každý má potřebu ti sdělit co je doma nového. Přijela k nám babička, taťka byl na mamku zase sprostej, Verunka má nový ponožky a Ládíkovi chcípnul křeček. Všichni mají neodolatelnou potřebu si na tebe sáhnout nebo raději rovnou si ti sednout na klín. Očekávají pohlazení, zájem. Nemáš čas si dojít ani na záchod, natož si třeba uvařit kafe a na chvíli vydechnout. Čtyři hodiny permanentního stresu, pět dní v týdnu. Navíc, jen tak mimochodem, bys měl ty děti taky něco naučit. Odpoledne, po večerech, o víkendech, pořád vymýšlíš jak jim výuku zpestřit, aby je to bavilo. A tak kreslíš obrázky, vystřihuješ šablony, předepisuješ písmenka do 25 sešitů a pak je zase všechny kontroluješ a opravuješ. Každý den. Měnil bys?

Asi sotva. Mě stačilo už jen vejít o přestávce do školy a měl jsem pocit, že co nevidět spadne, jaký tam byl řev. Myslím, že by učitelé měli povinně nosit o přestávkách špunty do uší. Jenže je to chyba dětí? Není to spíš jen otázka nulové disciplíny a známka slabosti učitele?

Samozřejmě, že učitel má na tom, co se v jeho třídě děje, lví podíl. Jenže důležité je taky to, s čím děti do té první třídy přijdou. Já už mám přeci jen nějakou možnost srovnání a bohužel musím říct, že je to rok od roku horší. Děti přicházejí do školy bez základních společenských návyků. Asi je to hodně i tím, že dneska už děti nemusí před vstupem do školy povinně chodit do školky, nejsou pak zvyklí na život v kolektivu. Přijdou do školy rovnou od maminky, kde si zvykli, že se svět točí podle nich. Nemají žádná omezení, můžou si dělat, co chtějí. Rodiče si myslí, že je správné dát dětem naprostou svobodu, že se tím rozvíjí jejich vlastní názor. Což je sice fakt, ale ono je to taky pro ty rodiče mnohem pohodlnější. Nemusí se svým dětem tolik věnovat a mohou se věnovat víc sami sobě. Čas, který tráví celé rodiny pohromadě je v téhle uspěchané době velkou vzácností. A stejně se často omezuje jen na společné nákupy, maximálně návštěvy kina nebo nudné návštěvy u babičky.  Děti stráví mnohem víc času s počítačem nebo s televizí než s vlastními rodiči.

To pak zní logicky, že děti nemají žádné mantinely, mezi kterými by se uměly pohybovat. Asi je těžké, když jim najednou cizí člověk začne vymezovat jejich životní prostor.

Jasně, takové dítě opravdu nemá nastavený žádný hranice. Neví, co si může a nemůže dovolit. A pak najednou přijde do školy a tam se po něm chce, aby dávalo čtyři hodiny na něco pozor, aby dělalo to co ostatní. Takže to končí buď u slziček a volání po mamince nebo u otevřeného vzdoru. Malý prvňáček mi klidně řekne, že on teď zrovna nic psát nebude. A když se ptám proč, tak odpoví, že se mu prostě nechce a že si bude hrát. Hrozba špatnou známkou nebo aspoň černým puntíkem s ním ani nehne. Ani netuší, proč by ho to mělo trápit. Vždyť doma taky všechno projde. Rodiče nejsou důslední, a i když by si dítě zasloužilo aspoň malý trest, většinou mu je odpuštěno dřív, než si stačí uvědomit, že do mladšího brášky se prostě kopat nemá.  Děti dneska nejsou vůbec zvyklé na neúspěch, na prohru. Nevědí co si počít, když není po jejich. Tak to končí pláčem, vztekem, vzdorem. V prvním měsíci ve škole je úplně normální, že se dítě sbalí uprostřed hodiny, oznámí, že jde domů a jde. Zastavit ho je někdy dost těžké. A tak mi nezbývá nic jiného, než věnovat velkou část času místo učení dalších písmenek neustálému vysvětlování, že o hodinách si nepovídáme, nevstáváme, nechodíme, kam se nám zachce. A pořád dokola, do naprostého vyčerpání.

Všimnul jsem si, že tentokrát minimálně první tři měsíce v první třídě byly pro tebe hodně vysilující. Kdybys chodila domů s obličejem od šmouru, klidně bych ti věřil, že jsi začala pracovat v dolech na dvanáctihodinové směny. Někdy mám ale pocit, že jsi na děti a tím pádem i na sebe, zbytečně přísná a důsledná. Já bych měl asi tendence víc odpouštět a tím si usnadňovat práci.

Jenže když na začátku nastavíš nějaká pravidla, tak už pak nemůžeš dělat výjimky. To by pak nefungovalo. I když je to někdy opravdu hodně těžký. Šli jsme třeba na tělocvik a jeden chlapeček mi oznámil, že on teda dneska cvičit nebude. Tak jsem se mu snažila nejdřív vysvětlit, že to bude príma zábava a když jdeme všichni, tak by měl jít i on. Nakonec se teda nechal přemluvit, že s námi půjde, ale bude se jen dívat a mračil se jak čert, že se mu to takhle ale vůbec nelíbí. Je to hodně živej kluk a vím, jak rád hraje různé míčové hry. Ale dobře, řekla jsem si, že ho nechám sedět. Někdy dětem třeba opravdu není dobře, a když ho budu nutit, riskuju, že druhý den přijdou rodiče a budou se mi snažit vysvětlit, že bych neměla děti tak přetěžovat. Hráli jsme vybiku a děti si to náramně užívaly, byla tam fakt dobrá nálada. A tenhle kakabus tam seděl na lavičce a bylo vidět, že by po chvilce šel taky. Už to s ním pěkně šilo. Nakonec vstal a bez jakéhokoliv studu za mnou přišel a suše mi oznámil, že jde taky hrát. A já jsem mu řekla, že nejde. Když chtěl sedět, bude sedět. Vůbec nechápal, co tím chci říct, a povídá: „Ale já chci hrát!“ Tak jsem se k němu sklonila a snažila jsem se mu vysvětlit: „Víš Honzíku, dost často nezáleží jen na tom, co chceme my, ale taky na tom co chtějí ostatní. Ty jsi svou šanci tentokrát propásnul, ale příště už zase můžeš jít hrát s ostatními.“ Se slzami v očích pokýval hlavičkou a odešel zpátky na lavičku. Seděl tam jak hromádka neštěstí. Je to jinak milý a šikovný kluk, tak mi ho bylo opravdu líto. A bylo hodně těžké ho tam nechat celou tu zbylou půlhodinu sedět. Když jsme odcházeli, přišel ke mně, chytil mě za ruku a povídá: „Paní učitelko, já už budu vždycky hrát s vámi.“ A opravdu od té doby se už ani jednou ničemu nevzepřel.

Myslíš si, že ta malá šesti nebo sedmiletá hlavička je opravdu schopná pochopit, o co jde?

To by ses divil, jak rychle jim to dochází. Přicházejí do školy bez základních obecných znalostí, které dřív byly úplně normální, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Teď se dětem pletou barvy, pravá a levá strana, ale dokonce třeba i co je nahoře a co dole. Na druhou stranu je cítit, že jsou to paradoxně mnohem silnější osobnosti, nejsou tak ustrašení jako dřív, i když se to projevuje nerespektováním autorit. Pláčem vyjadřují spíš vzdor než bolest. Je mnohem těžší si mezi nimi vybudovat respekt. Letos se mi třeba poprvé stalo, že mi někteří z prvňáčků normálně tykali. Ale nebyl v tom žádný záměr nebo neúcta. Oni prostě vůbec nevěděli, co to je vykání, protože prostě předtím ještě nikdy nikomu nevykali. Ale není pro ně složité něčemu novému porozumět, chápou spoustu věcí mnohem rychleji. Jen mají problém nově naučená pravidla důsledně dodržovat. Řekla bych, že jsou obecně mnohem inteligentnější a nápaditější než dřív, jen tu svou fantazii a rozum neumí kočírovat a kolikrát jsou opravdu jak utržený ze řetězu.

Snažíš se to řešit i pomocí rodičů? Co na to říkají, když jim říkáš, že dětem chybí disciplína a smysl pro pravidla?

Rodiče jsou naštěstí většinou docela fajn, samozřejmě až na výjimky. Projevují zájem a snahu najít řešení, pokud se bavíme o nějakém problému. Potíž je v tom, že to řešení většinou spočívá v tom, co bych měla dělat já. Snaží se mi radit, co mám dělat a jak to mám dělat, protože jejich Vašík je na to tak z domova zvyklej. Nemyslí to zle, jenže bohužel každý má ten svůj nejsprávnější názor a každý samozřejmě úplně jiný. Já dost těžko můžu ve třídě vytvořit pětadvacet různých domovů s jejich zvyklostmi. Mám občas problém se vůči rodičům vymezit tak, aby pochopili, že já jsem tu kvůli vzdělání jejich dětí a výchova je naše společná starost. A že ve škole musíme fungovat podle nějakých pravidel, která budou pro všechny stejná. Občas mám pocit, že se rodiče snaží přenést všechnu zodpovědnost za svoje děti na školu a učitele. Ale většinou se vždycky nějak dohodneme. Je docela zajímavé, že většina rodičů je teď obecně spíš starších, jsou to skoro naši vrstevníci, takže přeci jen už mají nějaké zkušenosti a dokážou ledacos pochopit. Doba, kdy osmnácti-, dvacetileté „děti“ měly děti je už asi dávno za námi. Ale najdou se i mezi rodiči výjimky, samozřejmě. Nejděsivější zkušenost učitele je, když u problémového žáka po setkání s rodiči zjistíš, že to dítě je bohužel nejrozumnější člen rodiny. To je pak těžká bitva.

Jasně, učitel má vzdělávat, rodina vychovávat, to už jsem někde slyšel. Nezměnila se ale přeci jen v dnešní době trochu role učitele? Je nutné do dětí hustit spousty dalších informací, když se na ně valí ze všech možných i nemožných stran? V době internetu už přece není nutné všechno znát, stačí mít dostatečně rychlé připojení.

Samozřejmě, že s vývojem společnosti se nutně musí měnit i role učitele. Už to dávno není ten, kdo ví všechno a komu děti nábožně věří, cokoliv jim poví. Děti, stejně jako my všichni, jsou masírované informacemi, před kterými se nedá utéct. Teče to na ně z televize, z rádia, jsou obklopeni reklamou na každém kroku, obchody jsou plné zboží, ve kterém je třeba se zorientovat, koukají na všemožné filmy, hrají počítačové hry. A dnešní učitel by měl dětem pomoct především se v těch informacích orientovat, nenutit je slepě papouškovat naučená data. Děti mají většinou obrovský problém rozlišit realitu od fikce. Jsou ovlivněné televizí, filmy, počítačovými hrami a přestávají poznávat, který svět je skutečný a který jen vymyšlený. Jsou tak navyklé, že se kolem nich pořád něco děje, že třeba špatně snášejí ticho. Když jsem jim na začátku roku třeba zadala nějakou práci – většinou procvičovali psaní - a na pár minut se odmlčela, bylo pro ně hrozně těžké udržet se a nezačít vydávat nějaké zvuky. Aspoň si klepou tužkou, šoupají nohou, něco si broukají. Dokonce mě žádali, jestli bych nemohla třeba pustit rádio, že je tu hrozný ticho.

Ty informace děti dostávají prostřednictvím nejmodernější techniky. S tou asi problém nemívají.

Tak to rozhodně ne. A tady výjimky skoro nejsou. V tomhle směru přicházejí do školy s mnohem většími znalostmi. Skoro všichni mají zkušenosti s počítačem, mobilem, DVD přehrávačem. S technikou je spíš jiný problém. Školy jsou plné stárnoucích učitelů nebo spíš jen učitelek, protože finanční podmínky mladé moc netáhnou. A chlap, který chce z učitelského platu živit rodinu, je většinou hodně velký dobrodruh. Jenže mezi dětmi a některými učitelkami je věkový rozdíl třeba 50 let, a to je z hlediska technického vývoje obrovská propast. Takže někdy jsou na tom děti s obsluhou techniky bohužel líp, než chudák paní učitelka. A vzdělání opírající se o moderní technologie trochu vázne. Máme v každé třídě počítač a interaktivní tabuli. Znám bohužel kolegyně i z jiných škol, které počítač ještě od začátku roku nezapnuly, aby ho nerozbily…

Takže opravuji svůj původní názor. Práce učitele je vlastně zodpovědná neradostná stresující dřina a závidět není co.

Neradostná určitě ne. Není nic krásnějšího, když na konci první třídy vidíš, jak z těch roztěkaných a ubrečených capartů jsou človíčci, kteří si umí, sice ztěžka, ale umí, přečíst krátkou pohádku, napsat mamince přání k svátku nebo spočítat peníze na zmrzlinu.  Pak si uvědomíš, že nic důležitějšího se už za celý svůj život ve škole nikdy nenaučí. A víš, že tohle mají od tebe. To je obrovský dar a já si vážím toho, že jim ho můžu dát právě já. To je důvod proč mě tahle práce těší, i když někdy je to fakt o nervy.

V neděli jsme se šli s Martinou na chvilku jen tak projít se psem. Prázdniny končí a tak se i do našeho městečka začíná vracet život. Děti pomalu přijíždějí z táborů, od babiček a z dovolených s rodiči. Kousek před domem potkáváme hlouček několika dětí. Když nás uvidí, okamžitě se k nám rozeběhnou. „Páni učitelko, páni učitelko!“ „Jé vám to dneska sluší!“ „Vy jste tak krásná!“ „To je naše paní učitelka,“ pyšně oznamuje jedna holčička druhé, zřejmě věci neznalé. „Naše paní učitelka je nejhodnější na celé škole.“ „Paní učitelko, taky se tak těšíte do školy?“ A všechny ty dětské ruce se natahují a snaží se paní učitelky aspoň dotknout nebo ji chytit za ruku. Ta oddanost a láska je opravdová, tihle prckové se ještě naštěstí neumí moc přetvařovat. Koukám jako blázen.  „Proboha jak to, že tě tak obdivují, když jsi na ně tak přísná?“, ptám se, když odštěbetají zase o kus dál. „Ale já je mám přece ráda a oni to vědí. A že máme dohodnutá nějaká pravidla hry, to na věci nic nemění, pokud budou platit pořád a pro všechny stejně.“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Paní učitelky a páni učitelé! Čeká Vás deset měsíců neskutečné dřiny a málokdo to ví. Držím Vám palce!

Radek Fiala