Když měla v roce 2011 premiéru první série Game of Thrones, ani tvůrci nesnili o takové popularitě, které se jim dostalo. HBO dokázala příběh, který do té doby znali pouze vášniví čtenáři fantasy, prodat masovému publiku. Jak se jim to povedlo?
Těžko říct, jestli žiju pouze v mediální bublině, nebo je Hra o trůny v poslední době skutečně všude. V knihkupectví na mě zírají knihy, v televizi upoutávky, na internetu se od dubna do června vedou diskuse o oblíbených postavách, truchlí se za mrtvé (a že jich není málo!) a objevují se různé více či méně vtipné obrázky či videa s "Game of Thrones" tematikou.
I ve škole lze týden co týden zaslechnout: "Viděl jsi novou epizodu Game of Thrones?" "Jo. Ta Cersei je ale mrcha, viď?" "No, já ji mám celkem rád..."
Čím to je, že si šíleně zamotaný fantasy příběh s takovým množstvím postav a vztahů mezi nimi získal takovou oblibu? Proč se na novou epizodu nedočkavě klepe vedle fanouška fantasy i zdravotní sestřička nebo vysokoškolský profesor?
Západozemí, kde se příběh odehrává, je svět, ve kterém pořád ještě žijí rytíři, princové a princezny. Ale rytíři nejsou jenom stateční, jsou i zbabělí nebo zákeřní. Leckterý princ více než po princezně touží po jiném princi a princezny zase neváhají využít své ženské přednosti ve svůj prospěch.
Vidíte v tom rysy našeho světa? Dnes o středověku panují poměrně idealistické obrazy, ale lidé v té době měli stejné slabiny, povahy i emoce jako my. Udatní princové na bílém koni žijí zřejmě skutečně jen v pohádkách.
Ale Game of Thrones nabízí i exotiku. Jedna dějová linie se odehrává na sluncem vyprahlém kontinentu "za Úzkým mořem". Tady v oázách stojí barevné paláce a krásky s mandlovýma očima vyprávějí tisíc let staré báje o stvoření a konci světa nebo o nejkrásnější ženě na světě.
Zase to něco připomíná, viďte? Nejde o nic jiného, než o variaci na romantické pohádky Tisíce a jedné noci. Ve 20. letech ohromný úspěch slavily filmy z prostředí Orientu - ideálně takové, kde arabský šejk unese evropskou ženu a ona se do něj i přes despotické zacházení (nebo právě díky němu?) zamiluje.
Příběh křehké Daenerys a divokého Khala Droga není vlastně nic jiného.
Spousta lidí žánr fantasy bere jako něco podřadného. Ve skutečnosti ale nejde o nic jiného než o návrat k pohádkám z dětství. Je jedno, jestli vám vyprávěli o rytířích, létajícím koberci nebo o zlé čarodějnici. Hra o trůny využívá tyto archetypy a dává jim realistický háv. Takže dobro ne vždy vítězí nad zlem, pero je málokdy ostřejší meče a často je potřeba podříznout toho, kdo dlouho chodí se džbánem pro vodu, protože ucho by se samo neutrhlo.
K tomuto realistickému provedení samozřejmě patří i nahota. Dřív na televizní obrazovky nesměla, ale s nástupem soukromých stanic a kabelovek mají v tomto ohledu tvůrci mnohem volnější ruce než režiséři filmů. Sex prodává a samozřejmě není na škodu, že jej předvádějí atraktivní herečky/herci/doplňte si dle své preference.
Úspěch Hry o trůny tedy vlastně ani není tajemstvím. Je to seriál, který mísí něco, co všichni známe (ať už z hodin dějepisu - rytíři, princezny - nebo z každodenního života - touha po spravedlnosti), s něčím, co bychom chtěli znát (draci, exotika, velkolepé bitvy). A navíc ani po čtyřech sériích nepřestává překvapovat.
