„Musím s ním udělat rozhovor!“ umínil jsem si, když jsem se dozvěděl, že David Jan Novotný vydává novou knihu. Vysoký, hezky oblečený pán s dlouhým vousem a brýlemi patří k výrazným osobnostem fakulty, kde studuji žurnalistiku. A po přečtení jeho románu Gilgul, v němž se kloubí detektivka s kabalistickou mystikou, mohu říct, že stejně tak má své místo mezi osobnostmi současné české literatury.
Sešli jsme se v jeho kanceláři s výhledem na Staré Město. Jak vhodné, napadlo mě, neboť historický střed Prahy v knize hraje důležitou roli. Spolu s Londýnem a dalšími evropskými metropolemi.
„Gilgul se odehrává v místech, kam emigrovala moje rodina, příbuzní a známí,“ vysvětluje autor téměř pětisetstránkového svazku. Brýlemi na mě pomrkávají energické oči. Nemůžu si pomoct, ale David Jan Novotný mi připomíná Albuse Brumbála. A proto náš rozhovor logicky musí začít nadpřirozenem. Zajímá mě totiž, co to je Gilgul. Našel jsem jenom nějaké složité vysvětlení na anglické Wikipedii…
„Gilgul je princip převtělování. Putování duše. Je to představa, že duše nezanikne. Když si Gilgul najdete ve slovníku, tak zjistíte, že to znamená kolo,“ vysvětluje mi trpělivě Novotný.
„Vy v ten princip věříte?“
„No bodejť! Tělo je futrál na osobnost. Duše si přivlastní tělo, ne naopak.“
Jak to dělá, že kromě prastarého metafyzického chápání života a smrti Novotný dokáže zasvěceně psát i o internetovém hackování a Danu Brownovi? Taky bych jednou chtěl mít tak úžasný přehled. Moje máma říká, že když se člověk pohybuje mezi mladými lidmi, tak stárne pomaleji. Že by autor držel krok se současnými trendy díky tomu, že přednáší na vysoké škole?
D. J. Novotný se směje: „Já myslím, že jsem furt pozadu! Dan Brown je ovšem fenomén. A Gilgul je polemika s těmito populárními romány, které se zabývají záhadami, ale nejdou do hloubky. Já se ve své knize zabývám i světem mimo svět. Židovská představa o zásvětí je úplně odlišná od křesťanské.“
Popisuje, jak absurdní mu vždycky připadala představa pekla, jako místa, kde do hříšníků čerti píchají vidlemi.
„Díky tomu dnes panuje názor, že smrt je něco strašného. Smrt není nic strašného, je to logický důsledek zrození,“ uvažuje nahlas Novotný.
Obálka Gilgulu připomíná křiklavé titulní stránky bulvárních deníků. Bulvární noviny v knize totiž hrají důležitou roli. Autor sám přitom bulvár, ani žádné jiné noviny nečte.
„Než bych je vzal do ruky, tak už jsou staré. A bulvár mně je popravdě řečeno lhostejný. Můžu vědět něco o literatuře, o filmu, o umění... Ale s kým která takzvaná hvězdička něco má, co komu udělala, kdo se s kým popral - to mě nezajímá. My jsme byli vychovaní v tom, že se nemáme plést do štěstí druhých lidí.“
D. J. Novotný však bulvárního novináře i styl jeho práce popsal tak výborně, že jsem se u pasáží odehrávajících se v redakci bavil nejvíc.
„Bulvární zprávy existovaly vždycky,“ vysvětluje mi Novotný, jak dokázal vystihnout fungování deníků typu Aha! nebo Blesk. „Vezměte si kramářské písně - v Jičíně popravovali nějakou ženskou, která zavraždila manžela a šest dětí, a v den, kdy ji popravovali, se už za dvacetník prodávala vytištěná zrýmovaná píseň. Rudé Právo se v 50. letech taky chovalo jako bulvární noviny. Manipulovalo s fakty, skandalizovalo živnostníky, z nevinného člověka udělalo zločince, z chytrého blba.“
Zdá se, že zprávy, které stojí na vraždách, skandálech, aférkách a trapasech nejsou nic nového. Oproti tomu pisoidní realismus, v jehož stylu je Gilgul napsán, vytvořil přímo D. J. Novotný.
„To je odvozeno od šikmé věže v Pise,“ popisuje spisovatel znaky nového směru. „Šikmá věž v Pise nese všechny architektonické znaky té doby, akorát je vychýlená. Můj příběh je realistický, akorát je vyšinutý. Napsal jsem i manifest pisoidního realismu. Četl jste ho?“
„Nečetl,“ přiznávám.
„No, on totiž nevisí na internetu. Já ho tam budu muset dát…“
Rozhovor pokračuje dál. Při čtení knihy jsem si Novotného automaticky spojil s postavou vypravěče. Spisovatel však tvrdí, že do zavražděného Chaima Bauma nepromítl sám sebe.
„Ve které postavě je tedy nejvíc z vás samotného?“ ptám se zvědavě.
Po chvilce přemýšlení se mi dostává tajuplné odpovědi: „To si nechám pro sebe.“
Dobrá. Koneckonců, to byla otázka nadmíru osobní. V knize ovšem vystupuje několik skutečných lidí. Marek Epstein, pražský rabín Karel Sidon…
„Tam je ještě víc živých lidí!“ směje se Novotný. „Kamarádi ze synagogy a pár dalších přátel. Proto taky na začátku knihy píšu upozornění, že ‚veškeré postavy tohoto románu opravdu existují, ať už v reálném životě, či v literárních dílech, anebo v mé hlavě.‘ To je legitimní přiznání. Protože kde člověk ty postavy potká? V reálném životě. Já do svých knih nedám nějekého idiota, kterého nemám rád. Ale říkal jsem si, že by stálo za to zvěčnit mé přátele. Nebo když v poslední kapitole vzpomínám na ty, kdo umřeli, tak to jsou skuteční mrtví, které jsem takhle aspoň zmínil. To je jediné, co pro ně můžu udělat.“
David Jan Novotný říká, že Gilgul psal něco přes rok. Nejprve si dal dohromady strukturu, a pak přemýšlel jak ji naplnit. Chtěl, aby kniha kostrou připomínala kabalistický Strom života. Kapitoly dokonce nesou jména jednotlivých „větví.“
„Když si najdete Strom života, tak najdete strukturu toho příběhu. Od shora až dolů, k nekonečnu. Proto se taky hlavní hrdina jmenuje Chaim Baum, protože Chaim je hebrejsky život. A Baum je německy strom.“
Padá mi brada, protože mi to připomnělo další skrytá vodítka pro znalce jazyků. Jméno největšího zloducha ze Star Wars - Darth Vader - Nizozemcům prozrazovalo jeho vztah k Luku Skywalkerovi od samého začátku. A Voldemort zase ve francouzštině znamená letící smrt.
„Já jsem se vždy řídil zásadou chytrého potěšit, hloupého nezmást…“ říká autor s tím, že tyto drobné nápovědy a hříčky čtenář může klidně ignorovat. „Znalci tam můžou najít i složitější věci. Třeba když si vezmete jméno toho soudce – Samuel Henry Offet – a z iniciál dáte pryč tečky, vyjde vám Shoffet, což hebrejsky znamená soudce. Je to skoro kniha pro klub křížovkářů,“ dodává se smíchem Novotný.
