Nakladatelé poslední dobou opatřují své knihy nálepkami, které nové knihy přirovnávají k těm, co se už osvědčily. Takže Divergence je „nástupce Hunger Games“, Kostičas „nový Harry Potter“, Jo Nesbo je „lepší než Stieg Larsson“ a Případ Amelia nese označení „nová Zmizelá“.
Cílem je prodat nové knihy čtenářům daného žánru. Vychází se z předpokladu (ne vždy zcela správného, samozřejmě), že pokud se vám líbilo to, bude se vám líbit i ono. Zřejmě to funguje, jinak by to taky nakladatelé nedělali, že ano…
Vzhledem k tomu, že Zmizelou od Gillian Flynnové považuji za jeden z nejlepších thrillerů, které jsem kdy četl, jsem sáhl i po zmiňovanému románu Případ Amelia od Kimberley McCreightové.
Za vším hledej ženu, praví staré přísloví. Kdo geniální Zmizelou četl, ví, že na tom něco bude. A to je asi tak jediná věc, kterou mají obě knihy společnou.
Ne že by se mi Případ Amelia nelíbila, naopak. Přečetl jsem ji během jediné sychravé soboty a s napětím jsem otáčel jednu stránku za druhou.
Ano, hrdinové obou knih – Zmizelé i Případu Amelia – řeší ztrátu blízkého člověka. Ve Zmizelé Nick pátrá po své ženě Amy, která záhadně zmizela v den jejich pátého výročí. V Případu Amelia se matka snaží zjistit, co její patnáctiletou dceru Amelii vedlo ke spáchání sebevraždy.
Ano, obě knihy jsou vyprávěny střídavě z pohledu obou zúčastněných stran. A ano, v obou dílech na čtenáře čeká spousta zvratů a překvapení.
Jenom mi přijde zbytečné přirovnávat k sobě knihy, které si jsou podobné jen velice vzdáleně. Vůči novým knihám to potom není fér, protože čtenář od nich pak má nereálná očekávání, která se nemusí splnit.
Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, napsal jistý starověký filozof. Když dva dělají totéž, není to totéž, říkává moje babička.
Proto bych knihu Kimberley McCreightové neoznačil za „novou Zmizelou“. Je to prostě Případ Amelia. Kniha s vlastním příběhem a jinou zápletkou, ale pořád zatraceně dobrá.
Myslím, že je lepší ke každé knize přistupovat zvlášť. Nové známé taky nepřirovnáváme k nejlepším přátelům…
