„Wanna play a game?“ Chceš hrát hru? Zeptá se zvláštní mobil Henrika Pettersona. Když mladý podvodníček stiskne tlačítko ANO, netuší ještě, co právě způsobil.
Stejně tak to nevěděl ani novinář Stieg Larsson když psal svou trilogii Milénium. Pravdou je, že Larsonn položil základy novému literárnímu směru. Takzvaná „severská krimi“ má necelých deset let po jeho předčasné smrti vyhrazené vlastní regály v knihkupectvích i knihovnách. A především pořád sklízí úspěch za originalitu a jedinečnou mrazivou atmosféru.
Po Larssonovi přišel Jo Nesbo a když i on sklidil úspěch mimo skandinávský poloostrov, nakladatelé se začali prát o práva na Larse Keplera nebo Adlera Olse. K nám aktuálně přichází Anders de la Motte, který původně stroze realistický žánr okořenil uvěřitelnou dávkou konspirace.
V knize Game de la Motte přichází se zajímavou myšlenkou: co kdyby hráči nehráli hru, nýbrž si naopak hra pohrávala s hráči? To se stane Henriku Pettersonovi, jehož jsem zmiňoval už v úvodu.
„Hra nebyla žádný LARP, jak si původně myslel. Kromě účastníků se koukala ještě spousta dalších lidí. Diváků, kteří, jestli to HP správně pochopil, dokonce platili za to, aby se směli dívat!“
Henrik je hrou posedlý. V honbě za vyšším počtem bodů a chválou diváků neváhá provádět čím dál tím horší činy. Zpočátku jde o drobnosti typu krádež deštníku, ale když shodí obří balvan na auto projíždějící pod mostem a málem tak zabije svou sestru, uvědomí si, jak ho hra proměnila.
HP se sestrou a kamarádem zkouší překvapit organizátory hry. Jenže je to vůbec možné, když ti zřejmě mají oči a uši všude?
Kniha kromě zápletky překvapí v používání jazyka. Mísí se zde totiž nespisovná čeština se známými anglickými spojeními a nadávkami. De la Motte si však s čtenářem pohrává i pomocí logických argumentů, narážkami na popkulturu a nedávnou historii. Díky tomu kniha působí živě a realisticky. Čtenář na hru přistoupí s tím, že by na tom něco vlastně mohlo být. A během čtení se zamyslí: není dnes virtuální sláva větším lákadlem než peníze?
Game jsem přečetl jedním dechem. Žánr severského krimi se zde vyvinul v něco trochu jiného, ale Stieg Larsson by byl jistě hrdý. Koneckonců, i severská polární záře se neustále mihotá, přelévá a mění barvy...
