Co se týče literatury, nebráním se novým trendům, ale vždycky jsem měl slabost pro tlusté romány, které mapují třeba osudy několika generací.
Nepopisují totiž jenom krátký románek od prvního setkání do svatby, ale mapují celý život. A teprve tam se ukáže pravý charakter postav - když musí čelit dobrému i zlému, musí tvrdě pracovat, vychovávat děti, rozvíjet podnikání, tak jejich skutečná podstata vyjde najevo.
Jih proti Severu od Margaret Mitchellové, Poslední kabriolet od Antona Myrera a Na východ od ráje od Johna Steinbecka proto zaujímají čestné místo v mé knihovně. Teď si k nim s chutí přidám i román Obuvníkova žena od Adriany Trigiani.
Obuvníkova žena je totiž příběh, který připomíná tradici velkých románů.
Hlavními hrdiny jsou chlapec Ciro a dívka Enza, kteří pocházejí ze stejné vesničky v italských Alpách, ale osud je k sobě zavane teprve po přestěhování do Ameriky na začátku 20. století. Spojené státy jsou v té době skutečně země neomezených možností a přitahuje k sobě proto spousty přistěhovalců z různých koutů světa, kteří chtějí začít nanovo.
Ciro se za pochodu učí vyrábět a opravovat boty, Enza zpočátku myje nádobí, pracuje v továrně na textil a nakonec se stane kostymérkou v Metropolitní opeře. Jejich cesty se protnou jenom občas, jenže pak přijde první světová válka a Ciro a Enza se opět setkají…
Obuvníkova žena je příběh, který se táhne od počátku století až do padesátých let. Čtenář při čtení tuší, že Ciro a Enza spolu dřív nebo později skončí, ale jejich osudy se pořád míjejí kvůli různým překážkám a náhodám. A když už to vypadá, že se našli, zase se musí rozdělit...
Autorka píše tak živě, že Manhattan první poloviny minulého století ožívá před očima se všemi vůněmi a v barvách tak pestrých, že se vůbec nepodobají vybledlým sépiovým fotografiím, které se nám z té doby zachovaly dodnes.
Je to skutečně krásný román, který oslavuje podnikavost, honbu za snem a touhu něco dokázat. Tedy věci, které máme s Amerikou spojeny, ale tentokrát v podání italských imigrantů, kteří neumějí ani slovíčko anglicky a učit se musí za pochodu.
Při čtení jsem s postavami oslavoval úspěchy a bolely mě jejich neúspěchy a ztráty. Byl to prostě silný čtenářský zážitek, který mi připomněl radost ze čtení dobrých knih. Jakýmsi ústředním motivem Obuvníkovy ženy je, že nic na světě se neděje bez důvodu. A je jedno, jestli věříte v Boha, v osud nebo v sebe samotné. Je důležité i v těch nejtěžších chvílích zvednout hlavu a jít dál za svým snem, klidně začít nanovo, ale nepřestávat.
Na závěr si dovolím jednu hezkou větu, která mi z knihy utkvěla v paměti: „Moudrý člověk za sebou nechává minulost jako boty, ze kterých vyrostl.“
