V minulosti byly knihy drahou komoditou. Před vynálezem knihtisku je ručně opisovaly a zdobily celé kláštery mnichů. Dnes jsou knihy levné a dostupné všude – a my si jich proto přestáváme vážit.
Vidím to sám na sobě – když se mi dostane do ruky kniha, mám tendence ji odkládat hřbetem vzhůru, místo záložek ohnout roh stránky a ze všeho nejraději mám takové ty opravdu ohmatané paperbacky, u kterých se na hřbetě vytvořila zlomenina. Na mou obhajobu musím říct, že nejsem jediný.
Běžně v metru nebo tramvaji (kde se pořád hodně čte) vídám lidi, kteří knihy používají jako tácek na svačinu, omalovánky i jako vějíř proti puchu z bezdomovců. Když prší, občas zahlédnu takové nešťastlivce, kteří knihu využívají místo deštníku!
Není to tak, že bych knihy neměl rád. Naopak, miluju je tolik, že bych je láskou nejradši umačkal! Ale že bych si knihy balil do přebalů, aby se mi náhodou neušpinily, nebo je opatrně pokládal do knihovny, aby se nepoškodily, to ne.
V Americe na sedačce v metru běžně najdete paperbackový román, který někdo dočetl a nechtělo se mu s ním tahat domů. Za velkou louží knihy berou opravdu jako spotřební zboží – dočtu a odhodím, třeba z toho bude mít užitek i někdo jiný... Na jednu stranu to je sympatické, protože knihy mají být čteny, na druhou stranu to je smutný důkaz toho, že knihy se z nositelky moudrosti staly něčím jednorázovým.
Neplatí to ale samozřejmě o všech. V knihkupectvích pořád najdete stohy nádherných knih – možná víc, než kdy dřív. Nedávno jsem třeba četl o luxusním českém vydání Bible, která je vázána v kůži, ozdobena zlatou ořízkou a středověkými iluminacemi. A vzadu je místo na rodinný rodokmen! Těchhle Biblí je jenom pár kusů a jsou okrášlené fóliovým zlatem. Nebo třicetikilová publikace o Sixtinské kapli od nakladatesltví Luxusní knihovna, která vychází v nákladu pouhých sta kusů. Tu bychom asi v metru na sedačce nenechali…
