Když učeň předčí svého mistra

Můj táta říká, že student by měl vždycky překonat svého učitele, protože jedině tak se může lidstvo vyvíjet kupředu. Když mladičká fanynka knižního Stmívání Abigail Gibbsová začala na internetovém blogu psát vlastní příběh o upírech, ani ve snu by ji nenapadlo, že její dílo někdy vyjde knižně. A Temná hrdinka nejenže vyšla, ale dokonce je o několik tříd lepší než Stmívání.

Tu knihu jsem objevil úplnou náhodou. Moje slečna si ji koupila na prázdniny. A když jsem viděl její nadšení, nepotřeboval jsem ani příliš dlouho přesvědčovat, abych ji taky zkusil. Temná hrdinka už podle názvu není primárně určena pro muže, ale je to příjemné „guilty pleasure“ na horké letní noci, u kterého jsem si vybavil spoustu vtipných zážitků z dospívání.

Stejně jako Stmívání, i v Temné hrdince se nadpřirozená zápletka točí kolem upírů. Zde se jim však říká vampýři, jsou temnější, násilnější a v mnoha ohledech připomínají upíry ze středověkých legend nebo Stokerova Drákulu.

Violet Leeovou, dceru důležitého britského ministra, vampýři na svém sídle drží jako rukojmí. A samozřejmě začnou přeskakovat city… On je nesmrtelný dědic vampýrského trůnu, ona náctiletá dívka, která je vegetariánka a pomalu ani nesnese pohled na krev. Oproti unylému Edwardovi je však Kaspar, dědic vampýrského trůnu, skutečně sexy – smím-li to jako muž posoudit. Takový ten náladový padouch, o nichž ženy tvrdí, že je nesnášejí, ale ve skutečnosti po nich jedou nejvíc.

Mezi Violet a Kasparem to začne jiskřit: napětí střídá černý humor, ironii střídá sarkasmus a ohromným plusem (a rozdílem oproti Stmívání) jsou chytré dialogy, které baví číst. Úžasně totiž připomínají rozhovory dobrých přátel. Často jsem se přistihl, že se při popisu flirtování nebo nemotorného vyjadřování emocí směju nahlas.

Pasáže popisující rodící se vztah mezi arogantním krvelačným vampýrem a tvrdohlavou puberťačkou patří k tomu nejsvěžějšímu, co jsem letos četl – a přečetl jsem toho fakt dost. A pokud nejste na romantiku, děj je vražedně (doslova) rychlý a krev teče proudem. Autorka se nebojí vampýry postavit do centra moderního Londýna, čímž vzniká zajímavý kontrast podobný seriálovému Sherlockovi z dílny BBC.

Zkrátka… Vampýři jsou nesmrtelní, a tak v popkultuře nějakou tu chvíli ještě pobudou.