Nevím, jestli jste si toho všimli, ale šedesátá léta jsou teď in. Barevná móda, falešné řasy, košile, saka… Osobně se mi ta retro vlna moc líbí, protože miluju styl i hudbu šedesátých let a vždycky si při jejím poslechu představuju, že žiju v květinové Americe.
Miluju Beatles, nádherně melodické The Mamas & the Papas, osobitou Janis Joplin, sladkou Nancy Sinatru a samozřejmě Jimiho Hendrixe. Kytarového boha, jemuž záhadná smrt ve věku pouhých 27 let zajistila nesmrtelnost.
„Lidičky, až jednou umřu, pouštějte si prostě dál moje desky,“ řekl Hendrix na konci 60. let a to přání se mu splnilo. Jeho písničky se prodávají dodnes. Nejen na iTunes, ale i na klasickém vinylu.
Včera, když byl den bez DPH, jsem si koupil nádhernou knížku Začínat od nuly, kde svůj život vypráví Jimi sám. Autoři vycházeli z deníkových záznamů, z rozhovorů, z novinových výstřižků a z dopisů a perfektně se do Hendrixe vžili.
V knize nejde ani tolik o historické souvislosti a momenty, jako spíš o Jimiho myšlenky, názory nebo zdroje inspirace. Dozvěděl jsem se tam třeba, že skutečně věřil v hnutí hippies, z jeho strany rozhodně nešlo o žádnou pózu. Nebo že miloval klasickou hudbu a plánoval vytvořit album, v němž by elektrickou kytaru smíchal s Wagnerem. A jeho láska ke sci-fi literatuře se projevila ve skladbách jako Astro Boy a měl rozpracovanou i jednu píseň o válce Uranu proti Neptunu a jak se obě planety nakonec usmíří.
Ale kromě toho, že to je kniha krásná obsahově, je taky nádherná na pohled. Pro zdůraznění různých momentů a situací se používají různé fonty. Texty písniček jsou vizuálně odlišné od interview pro noviny. A když Jimi vypráví o svých kytarách, text na stránce je naformátovaný do tvaru kytary. To mi přijde jako úžasný nápad. Něco, co krásně doplňuje atmosféru uvolněných 60. let.
Pokud máte hudbu Jimiho Hendrixe rádi, případně se zajímáte o hudbu 2. poloviny 20. století obecně, tahle kniha vás určitě nadchne. Perfektně se hodí k tomu šedesátkovému retru, které poslední dobou vídáme všude kolem sebe.
Mimochodem, doma jsme nedávno znovuzprovoznili gramofon, a tak si teď zmiňované Beatles a Jimiho můžu vychutnávat z vinylu. To občasné prasknutí dělá skvělou atmosféru, ale nejlepší na gramofonu je, že vás donutí vychutnat si celé album (respektive alespoň jednu stranu) naráz. A najednou mám z hudby úplně jiný požitek.
