Jak jsem hrál Pokémony

Pokémánie zachvátila celý svět. Roztomilé asijské příšerky na nás vyskakují z mobilů, televize, triček i z pultů knihkupectvích a vřeští: „Chyť si mě!“ Došlo to tak daleko, že moje sestřenice spí v povlečení s Pokémony. Je jí 18.

Nechci znít jako stará konzerva, protože Pokémoni byli cool už když jsem chodil na základní školu já. Tehdy to ale byla mánie jen v podobě kartiček a seriálu. Na konci 90. let ještě nebyl takový výběr jako dnes, takže kdo nějakým způsobem sehnal nebo vyrobil něco s Pokémony, byl za machra.

Pamatuju si, jak jsme je s mámou a s bratrem kreslili na tvrdý papír a pak vystřihovali a hráli si na Pokémoní souboje a prožívali takhle mnohá dobrodružství. Počítám, že kdyby tehdy byla nějaká hra jako Pokémon GO, hrál bych ji od rána do večera.

Když jsem při poslední návštěvě knihkupectví zaznamenal skupinku kluků kolem dvanácti let (což je skupina, na kterou v knihkupectví obvykle nenarazíte), jak se shlukují u stojanu s příručkou ke hře Pokémon GO, rozhodl jsem se, že tu hru taky musím vyzkoušet.

Jeden výtisk té příručky jsem koupil „pro svou sestřenici“ s tím, že nejdřív si ji ale pořádně prohlédnu. Ukazuje se, že to byl dobrý nápad! „Jakožto první profesionální trenérka Pokémonů na světě Ivy po desetiletí sbírala všemožné tipy a triky týkající se lovení Pokémonů, takže se okamžitě stala i přední odbornicí na Pokémon GO. Své odborné znalosti publikuje v mnoha médiích včetně The New York Times, NBC, BBC, Teen Vogue, VICE a BuzzFeed,“ dozvídám se o autorce knihy z přebalu.

To mě trochu zaráží. Proč mi nikdo neřekl, že se můžu stát profesionálním trenérem Pokémonů a vydělávat si tak na živobytí?!

Ale ok. Když se s tím smířím, listuji si knihou. Jsou tady tipy, triky, jak pochytat i ty nejmocnější Pokémony a hlavně tady je přehled všech Pokémonů i s obrázky, což se hodí, protože plánuju vyrazit na lov a už si z dětství všechny Pokémony nepamatuju.

V následujících dvou týdnech mobil pouštím mobil prakticky jenom tehdy, když ho musím nabít. Po prvních zkušebních pokusech se do toho dostávám a v mém Pokéballu se objevují první příšerky. Baví mě, že si je můžu pojmenovat podle sebe.

Už ani nepočítám, kolikrát jsem narazil do kandelábru, ani kolikrát se mi mobil vybil v tu nejmíň vhodnou chvíli. Kladů je víc než záporů. Trávím venku mnohem víc času než dřív, prozkoumávám části města, do kterých jsem dřív neměl důvod zajít. A setkávám se s dalšími hráči, což je asi to nejzajímavější.

Pustím se do řeči s jedním klukem. Hráče poznáte velice snadno – krčí se nad displejem a často si pro sebe mumlají věty typu „kde je ten Magicarp?“.

„Čau! V jakým seš týmu?“

„Mystic. Ty?“

„Valor. Kolik už máš Pokémonů?“

„76. Zrovna jsem chytil Abru.“

„Wow, to je super, já zatím jenom 15, ale začal jsem hrát teprve před týdnem…“

„To seš jak Ash Ketchum, kámo.“

„To jo. Tak čau, hlásí mi to, že za 200 metrů je nějakej Pokémon, musím běžet.“

„To je asi ta Abra. Tak čau.“

Fakt se mi líbí, že Pokémon GO nutí i ty nejmíň společenské osoby, aby vyšly ven a třeba se i pustily do řeči s jiným lovcem Pokémonů. Viděl jsem na YouTube video, kde v newyorském Central Parku jednoho Pokémona začalo lovit asi 500 lidí současně.

Abych to nějak ukončil, řeknu to takhle: když jsem knihu po těch 14 dnech dával sestřenici, bylo to s těžkým srdcem (hrát se dá samozřejmě i bez ní, ale s ní to je jednodušší a efektivnější). Navíc mi začaly školní a pracovní povinnosti, takže mi výrazně ubylo času, který bych Pokémonům mohl věnovat.

Nejlepší lovec Pokémonů na světě ze mě asi nebude. Ale fakt jsem si to užil.