V úterý 2. prosince 2014 to bude přesně 40 let od úmrtí Hany Benešové. Manželka prezidenta Edvarda Beneše zemřela v roce 1974 v úctyhodném věku 89 let. Její život je odrazem československých dějin...
Ještě jako Anna Vlčková se narodila v létě roku 1885 do nepříliš majetné rodiny železničáře. Byla by skončila jako chudá žena z maloměsta, nebýt bohaté tetičky z Prahy, která si Aničku vzala k sobě. Držela ji sice zkrátka, jak velely přísné rakousko-uherské zvyklosti, ale dívka si alespoň výrazně rozšířila obzory.
A když se naskytla příležitost odjet studovat do Paříže, Anna po ní skočila. Paříž byla tehdy městem, kam chtěl každý. Bylo to centrum umění i vědy, historie i moderny. A právě v Paříži se setkala s Edvardem Benešem. Zasnoubili se v lucemburských zahradách, vzali se v Praze roku 1909 a Anna si na Edvardovo přání změnila jméno na Hana.
Po první světové válce se z Hany náhle stala jedna z nejznámějších osob nového Československa. Coby manželka ministra zahraničí ho často doprovázela na služebních cestách, pracovních večeřích nebo plesech.
Tahle část života je ohromně zajímavá. Sáhl jsem proto po životopisu Hany Benešové od Petra Zídka, kde se píše, že už v druhé polovině 20. let se začal rodit kult Hany Benešové. Jakožto od přírody laskavá a milá žena, neváhala osobně pomáhat těm, kdo pomoc potřebovali, osobně odpovídala na různé dopisy a všemožné žádosti, které jí chodily.
Poté, co se Edvard Beneš stal prezidentem, se Hana Benešová stala jakousi „matkou“ československých žen v nouzi. Pořádala sbírky, aktivně sháněla peníze na charitu a díky svému elegantnímu a skromnému vystupování se stala ještě oblíbenější než byl její manžel.
Hana Benešová byla skutečně první dámou v tom slova smyslu, který se k nám dostal z Ameriky. Vzdělaná, noblesní, ale přitom obětavá a ochotná pomoci. Všechny první dámy, které přišly po ní, se s ní chtě nechtě srovnávají, neboť Hana Benešová se stala jakýmsi ideálem.
Během druhé světové války, když Benešovi uprchli do londýnského exilu, se Hana stala předsedkyní Červeného kříže, navštěvovala zraněné vojáky, psala si s nimi, posílala jim knihy na ukrácení dlouhých chvil. Petr Zídek ve své knize dokládá laskavost Benešové dopisem, který poslala zraněnému vojákovi v prosinci 1942:
„Pane podporučíku, měla jsem radost z Vašeho dopisu. Těšilo mě Vaše svědectví, že Čs. červený kříž tak dobře obstává tam, kde se naskýtá možnost srovnávat s jinými organizacemi… Do některých nemocnic, kam jsou naši nemocní a ranění pravidelně dirigováni, jsou též posílány české a slovenské knihy. Vaše upřímné ocenění zaslaných veršů mi vnuká myšlénku poslat těchto několik knížek pro naše československé pacienty. Čapkovy Letter from England a Brušákovy Poetry Prevails přikládám pro Vaše kamarády australské a kanadské, o nichž se zmiňujete. Jsme jim všem dlužni ‚bolestné‘.“
Po druhé světové válce a puči v únoru 1948 se stala Hana Benešová trnem v oku komunistům, ale ti s tím nemohli nic dělat, neboť vdova po Edvardu Benešovi se těšila neutuchající popularitě.
Hana Benešová odešla z veřejného života a v ústraní se věnovala své zahrádce a blízkým přátelům. Svého manžela přežila o více než čtvrt století. I přes pokročilý věk nepřestala nikdy být laskavá, usměvavá a vždy elegantní.
Zkrátka skutečná první dáma.
(Při psaní tohoto článku jsem vycházel z knihy Hana Benešová od novináře a historika Petra Zídka, kterou vydalo nakladatelství Universum v roce 2014.)
