Po půl roce nekonečného čekání, napínání a sledování báječně dekadentních trailerů jsem se konečně mohl vypravit do kina na Gatsbyho. Fitzgeraldovu knižní předlohu miluju, stejně jako jazz, charleston a celou nespoutanou atmosféru bouřlivých 20. let. A jaké jsou moje dojmy?
Režisér Baz Luhrmann proslul svou velkolepou výpravou, která ne každému úplně sedí. Mně se třeba jeho Moulin Rouge nelíbil kvůli barevné přeplácanosti a šílenosti. Nedá se říct, že by se ve Velkém Gatsbym režisér umírnil, ale do Fitzgeraldovy jazzové éry se všechen ten lesk, krása a troška kýče hodí perfektně.
Samozřejmě i Gatsby je přijímán velice rozporuplně. Zdá se, že ten film lze buďto milovat, nebo nenávidět. Každá strana si najde svoje. Zatímco jedni tvrdí, že výrazně současný soundtrack škodí atmosféře, druzí namítají, že takhle vidíme, jak překvapivý se Gatsby zdál čtenářům v době svého vydání. A tak je to se vším.
Kdo četl Velkého Gatsbyho coby román, určitě si vybavuje rozmáchlé popisy večírků, "pití šampaňského pod hvězdami" a krásné lidi, kteří "se pohybovali s ladností nočních motýlů". Tím už dnes nikoho nešokujete, doba je prostě jinde. A tak Luhrmann musel přehánět, smíchat jazz s hip hopem a vdechnout filmu zvláštní vzhled 20. let řízlých opulentností současných luxusních časopisů.
Při scénách divokých večírků jsem skutečně přestával dýchat, protože jsem se hrozně bál, že mi něco unikne. Bylo pořád nač se dívat a já si přál, aby kamera zůstala na místě o chvilku déle a já to všechno mohl pořádně vstřebat. No, kamera mě neposlechla.
A tak jsem si po návratu z kina musel zajít do knihkupectví a koupit nové vydání Velkého Gatsbyho, abych se do toho úžasného světa boháčů na východním pobřeží mohl vrátit. Odeon teď knihu vydal v moderním překladu a s minimalistickou bledě fialovou obálkou, která se v mé knihovně báječně vyjímá.
Jakýsi anglický literární kritik kdysi řekl, že nám závidí, protože si můžeme Shakespeara vychutnávat v pořád nových a živých překladech, zatímco Britové se musí spokojit s dnes již archaickým a těžko srozumitelným originálem. Martin Pokorný stejně tak oprášil Fitzgeraldova Gatsbyho. Kdysi jsem četl vydání z 60. let (zajímavost: Velký Gatsby vyšel v USA poprvé v roce 1925, ale první český překlad vyšel až v roce 1960!) a často jsem se musel zamýšlet a pozastavovat nad zvláštní větnou konstrukcí.
Díky Odeonu se ale Velký Gatsby čte tak, jako by ho Fitzgerald napsal včera. A pokud si zážitek z čtené knihy doplníte o audiovizuální zážitek z filmu, uvědomíte si, jak se 20. léta vlastně od současnosti příliš neliší.
Charaktery lidí se nemění. A tak máme pořád muže, kteří se stejně jako Gatsby snaží ohromit své okolí svými penězi, a v mnoha současných modelkách a celebritách bychom poznali i Daisy.
Daisy Buchananová je komplikovaná postava. Nelze o ní říct, že je vyloženě záporná, ale kladná také není. Je to každopádně mrcha. Proč?
- nejdřív si Gatsbyho nevezme, protože nemá peníze
- pak si Gatsbyho nevezme, i když už má peníze, protože to jsou "nové peníze"
- nechce opustit svého bohatého manžela, jehož nemiluje, protože by přišla o společenské postavení
- SPOILER! to ona srazí Myrtle, a když na sebe Gatsby gentlemansky vezme vinu, ani se nesnaží mu v tom zabránit
- SPOILER! nejenže Gatsbymu nakonec nepřijde na pohřeb, ona mu ani nepošle kytky!
