Čím mě zklamalo nové Star Wars

Jsem velký fanoušek Hvězdných válek. Původních šest dílů jsem viděl už nesčetněkrát, doma mám polici plnou knížek a komiksů. Přesto mě ale sedmá epizoda s podtitulem Síla se probouzí spíše zklamala.

Nevím, možná to bylo kvůli tomu kolosálnímu hypu, celé té vlně, která filmové premiéře předcházela... Před Star Wars v posledních týdnech nebylo úniku. A jelikož je zrovna v módě zajímat se o sci-fi a o komiksy, trička s mistrem Yodou teď nosí i takové ty osoby, které ještě před deseti lety, když šla do kin Epizoda III, prohlašovaly, že jde o zábavu pro děti.

Mně se na Hvězdných válkách vždycky hrozně líbilo, že jde o sérii, která nastolovala trendy. Když měla v roce 1977 premiéru Nová naděje, všichni jenom zírali s vykulenýma očima, protože nic takového předtím nikdo nenatočil. Jasně, byla tady Kubrickova Vesmírná odysea, jenže ta nikdy nebyla filmem pro masové publikum. Hvězdné války se staly "vesmírnou pohádkou", která nadchla nejen mládež, ale i dospělé. Dokonce i mnohdy kritizovaná nová trilogie z přelomu tisíciletí byla zjevením v době, kdy kina ještě nebyla plná komiksových a sci-fi/fantasy snímků.

Star Wars: Síla se probouzí ovšem přišlo do kin v roce 2015, kdy největšími blockbustery byl Jurský svět, Avengers: Age of Ultron, závěr dystopického sci-fi Hunger Games, komiksový Ant-Man, young adult biják Rezistence a zpracování knižního bestselleru Labyrint: Zkouška ohněm. 

Čekal jsem, že režisér J.J. Abrams se pokusí od všech těchto filmů odlišit a první záběr Síly se probouzí, kdy silueta hvězdného křižníku zastiňuje planetu a poté hvězdy, mi skutečně dal naději, že to bude vizuálně mimořádné. Bohužel však tato scéna byla jediná. Kdyby někdo vzal libovolnou scénu z prostřední či závěrečné části Síly se probouzí a vložil ji mezi scény z Hobita, nějaké marvelovky, Hunger Games nebo Star Treku, nepoznal by rozdíl. Jde o rutinní práci ovšem s trademarkem, který zaručí zřejmě největší finanční úspěch v dějinách kinematografie (možná až na Jih proti severu).

Počítačově generované příšery, přestřelky, megalomanské davové scény vytvářené na zeleném pozadí a snaha překonat předchozí epizody (všechno musí být větší a větší a silnější a silnější) bohužel novou epizodu Star Wars snižují k průměru. Nebylo tam nic, žádný moment, žádná scéna, co by mi vzalo dech (což se mi u žádné z předchozích epizod zatím nestalo).

Režisér J.J. Abrams měl rozpočet, s kterým mohl udělat mimořádné věci, ale zřejmě se bál experimentovat, aby si nerozhněval konzervativní jádro fanouškovské základny. Výsledkem tak je jakési balancování na hraně mezi vážnými momenty a komedií, mezi starou a novou trilogií, mezi Star Wars a jinými aktuálními blockbustery.

Samozřejmě to je pořád Star Wars, takže se setkáváme se starými i novými hrdiny a je parádní vidět Hana Sola, princeznu (generálku) Leiu a Luka Skywalkera po 30 letech. Kvůli té časové mezeře se ale vztahy mezi nimi proměnily a nikdo pořádně neřekne proč, což mě trochu mátlo. 

Záporáci jsou nevýrazní. Jeden je počítačově generovaný obr (připomnělo mi to padoucha z Guardians of the Galaxy) a druhý je sice stylovější (boží hlas, cool meč), ale zase je slabší a Darthu Vaderovi nesahá ani po lem jeho černého pláště. 

Neříkám, ať na to nechodíte, protože jinak jsou reakce spíše pozitivní, ale to očekávání, které jsem od filmu měl, nové Star Wars nesplnilo. Jsme svědky toho, jak se z kultovního fenoménu stává pouze další z řady franšíz, jichž jsou kina plná po celý rok.