100. narozeniny Hany Vítové

Blíží se 100 let od narození Hany Vítové, jedné z nejvýraznějších prvorepublikových hereček. Proto jsem vytáhl svázanou knihu časopisů Kinorevue a jal se o této dodnes oblíbené krasavici najít něco z dobového tisku.

Před dvěma lety jsem v jednom pražském antikvariátu našel tři svazky prvorepublikových časopisů Kinorevue. Věděl jsem, že dřív nebo později u mě některé z nich skončí. Tenhle časopis má totiž mezi filmovými fajnšmekry už takřka legendární pověst. A nakonec jsem si koupil dva ze tří svazků. Nebylo to tehdy zrovna levné, ale investice nelituji.

Kromě toho, že v Kinorevue o Haně Vítové pravidelně vycházely zprávy, články a rozhovory, je s časopisem spjatá ještě jinak. Šéfredaktor Kinorevue, právník Bedřich Rádl, se totiž stal druhým mužem Vítové. Těžko uvěřit, že od narození Jany Laškové (jak se černovláska s fialkovýma očima ve skutečnosti jmenovala) teď v lednu uplyne už sto let.

Hana Vítová, jejíž mladé nadání se uplatnilo stejně na jevišti (zejména v Osvobozeném divadle, kde vytvářela po tři léta po boku Voskovce a Wericha hlavní ženské úlohy) jako ve filmu, je jednou z nejsympatičtějších mladých hereček, které jsme v našich filmech viděli.

Jemná a půvabná s tmavohnědými vlasy a krásně modrýma očima, bledým oválem obličeje, do jehož čela je vepsán duch a v jehož úsměvu spočívá velká líbeznost, představuje Hana Vítová skutečný talent, který však — jako v našem filmu tak často — čeká teprve na své plné uplatnění. Viděli jsme ji v mnoha filmech, někdy lepších, většinou horších. Ale i ty zcela špatné učinila právě Vítová snesitelnými a přijatelnými svou něžnou a půvabnou přítomností a svým mladým a svěžím nadáním.

Tato slova napsal v roce 1936 Rádl o Vítové do svého ilustrovaném týdeníku. Později její tvář několikrát umístil na titulní stránku, čímž zajistil, aby se na herečku nezapomnělo, i když zrovna netočila – během nacistické okupace Hana Vítová točila podstatně méně než před válkou.

Celý život Hany Vítové je hrozně zajímavý (a podobně jako u všech prvorepublikových hereček spíše smutný než šťastný), ale bohužel ho obestírá spousta lží a polopravd. Jakožto milovník starých filmů jsem si nemohl nechat ujít knihu Ondřeje Suchého Neznámá známá Hana Vítová, kde jsou všechny falešné mýty vyvráceny.

Není například pravda, že by se Vítová na sklonku života procházela po pražských nábřežích a pobrukovala si přitom písně ze starých filmů, to byla jiná zašlá hvězda. Dokonce i o smrti její jediné dcery Bedřišky bylo napsáno mnohem více lží než skutečnosti.

A kromě těch smutnějších částí života něhdejší filmové hvězdy kniha obsahuje i to veselé – příhody, náhody, záliby... Byla radost číst si o smyslu pro humor, který Vítová neztratila i přese všechny rány osudu.

Pokud vás osudy českých herců meziválečného období zajímají, knížku Ondřeje Suchého rozhodně doporučuji. Myslím, že je hezké si polozapomenuté osobnosti naší kultury jednou za čas připomenout.