Je smrt definitivní?

Říká se, že žijeme jen jednou. V tomto vesmíru, časoprostoru nebo chcete-li realitě, to určitě platí. Osobně si ale myslím, že stav, který nazýváme smrt, nemusí být definitivní. Jsem totiž zastánce teorie paralelních vesmírů.

Je to náročné téma a nebude snadné ho vysvětlit. Nejsem odborník a netvrdím, že mám pravdu. Nabízím svůj zjednodušený pohled. Ezoteriku nečekejte, i když se jí místy lehce dotknu. Protože ony se ty věci občas prolínají. Ale nejdřív si vyjasněme pojmy.

Vesmír je konkrétní fyzický celek, ve kterém platí určité fyzikální zákony. Má časoprostor, hmotu, energii. Když mluvím o našem vesmíru, je to ten, ve kterém právě čtete tento článek.

Realita je obecnější pojem. Může znamenat buď svět jako takový, nebo subjektivní vnímání toho světa. V některých výkladech může v jednom vesmíru existovat více realit, například simulovaná a ta „opravdová“. Realita může být subjektivní, zatímco vesmír je zcela objektivní rámec, tedy buď je, nebo není.

Paralelní vesmír (někdy označovaný i jako alternativní realita) je samostatný svět, který existuje souběžně s tím naším. Může se řídit stejnými, podobnými, nebo úplně odlišnými zákonitostmi. V teorii mnoha světů, která částečně vychází z kvantové fyziky, vzniká nový vesmír pokaždé, když dojde k rozvětvení událostí nebo rozhodnutí.

A tady začíná přituhovat.

Podle Many Worlds Interpretation (Hugh Everett, 1957) se ale nejedná o vytváření nového vesmíru stylem Big Bangu, tedy žádné „Prásk!“ a je tu další galaxie. Ne. Jde spíš o to, že všechny možné výsledky jedné události existují současně, jen každá v jiné větvi reality. Ty větve se nikdy neprotínají, ale všechny jsou stejně „skutečné“. Rozhodně pro ty, kteří se v takové alternativní realitě vyskytují.

Jsem ajťák, takže si to představuji jako větvení v Gitu. Každá větev je jiná verze téhož projektu – rozumějte vesmíru – má jinou historii, jiné změny, ale pořád patří pod jeden repozitář. A vy, co nevíte, o čem je řeč, tuhle metaforu klidně ignorujte.

Nicméně každá tahle „větev“ je svým způsobem kompletní svět. Ne jeho další kopie, ale rozdílový otisk. Stejný základ, jen jiné pokračování, jiný příběh.

A aby to nebylo málo, nikdo zatím neví (nebo spíš nechápe), jakým způsobem vlastně dochází k onomu rozvětvení. Žádný známý mechanismus ho neřídí. Děje se to prostě... tak. I když já osobně si myslím, jsem o tom téměř přesvědčen, že spouštěčem může být i myšlenka.

Dimenze jsou rozměry, které tvoří rámec reality, ve které se odehrává existence. My žijeme ve světě se třemi rozměry. Kdybychom žili v jednodimenzionálním světě, znali bychom jen čáry. I kruh bychom vnímali jako úsečku. Protože abychom odhalili kruh, potřebujeme vnímat rozměry dva.

Jelikož známe i hloubku, náš svět je třídimenzionální.

Čas se často označuje jako čtvrtý rozměr. Není to jen něco, co běží kolem nás, ale součást struktury reality, takzvaného časoprostoru.

Zatímco ve čtvrtém rozměru – pokud bychom ho dokázali vnímat – bychom neviděli Newtonovo jablko v jednom okamžiku, ale celý jeho časový vývoj najednou. Květ, nezralý plod, zralé, spadlé, rozkládající se… To všechno současně, jako jeden komplexní objekt.

My ale čtvrtý rozměr vnímat neumíme. Jsme totiž omezeni třemi prostorovými dimenzemi a v čase se pohybujeme jen jedním směrem. A právě v tom spočívá omezení naší reality, nebo lépe řečeno našeho vesmíru.

Stále jste v obraze?

Pokud ano, vraťme se ke zmíněnému spouštěči, tedy myšlence.

Myslím si, že každá naše myšlenka může způsobit vznik paralelní větve reality. Vědomě nebo nevědomě. Nejde jen o mozkovou činnost, ale o akt tvoření. Tady už se samozřejmě dotýkám ezoteriky.

V souvislosti s ní bych chtěl ujasnit jednu věc. Myslím, že o sobě mohu říct, že jsem člověk stojící nohama pevně na zemi. Na druhou stranu, i když je vnímaná a leckdy zdá se oprávněně jako pavěda, úplně ji nezavrhuji. Navzdory technologiím a všemu pokroku ve vědě víme o světě příliš málo.

Proto věřím v něco, čemu se běžně říká „duše“. Podle mě by se dala přirovnat k trvalé paměti. Není to mystická entita, ale záznam našich záměrů, emocí a zkušeností. Už víme (nebo si myslíme, že to víme), že energie je všude kolem nás. Neztrácí se. A „duše“ jako energetické pole smrtí nezanikne. Energie se dle našich zákonů přeměňuje v jinou. Otázkou je, v jakou a hlavně kam se přesunuje.

Už jsem tvrdil, že se reality neprolínají, ale koexistují paralelně. V tomhle okamžiku podle toho, jak si to představuji, může dojít v případě smrti hned k několika věcem.

Vytvoření další reality, ve které zatím neexistujeme. Nemám na mysli reinkarnaci. Vážně se nechci pouštět do spirituálních témat, zkusím to čistě „pragmaticky“. Nikoliv ale vědecky, neb nejsem vědec.

Zde se znovu „narodíme“. Stejný vesmír, jiná realita, jiný příběh. Nepředpokládám, že do stejného těla. Mám na mysli vznik nové entity v jiné realitě.

Pokud se na to podíváme z filozofického hlediska, smrt v jedné větvi může být „přeskočením“ do jiné. A to jak od začátku, tedy narozením nebo přímým pokračováním.

Pořád stíháte?

Vrátím se k zmíněnému přímému pokračování.

Je to myšlenka, kterou jsem si vypůjčil z herního světa. V některých hrách se zpracovává jen to, co má hráč zrovna na dohled. Co je mimo jeho zorné pole, zkrátka „neexistuje“, dokud se k tomu nepřiblíží. Proč by něco podobného nemohlo platit i pro náš vesmír?

Není to má myšlenka a rozhodně není nová. Právě podle těchto a jim odvozených teorií se realita vykresluje až tehdy, když ji pozorujeme. A to nejen ve smyslu fyzického vidění, ale i vědomé pozornosti. Mimo naši pozornost prostě „nic není“.

Respektive není potřeba, aby to tam „něco“ bylo.

To, co vnímáme jako pevný a konzistentní svět, může být tak jen iluze. Něco, co se skládá a rozpadá podle toho, kde se zrovna nachází naše pozornost.

Co když smrt není nic jiného než moment, kdy engine vesmíru přestane vykreslovat naši aktuální realitu a přehodí nás do jiné?

Ať je to jak chce, stejně tak si myslím, že ne každá realita musí nutně pokračovat. Mohou zaniknout, pokud nenastane změna nebo interakce, podobně jako větve v Gitu. Ještě pochopitelněji, zkrátka „uschnou“.

A tady se dostáváme k rezonanci napříč realitami. Vnímáme sice jen jeden okamžik, ale čas je struktura. V jiných větvích se dějí jiné verze téhož momentu.

Nějakou dobu jsem se rád díval na videa lidí, kteří zažili něco, čemu se v angličtině říká NDE. Near Death Experience - zážitek blízký smrti. Často a někdy i celkem ve shodě popisovali události, které přitom zažili. Odstoupení od vlastního těla, vnímání událostí, průlet čímsi, nejčastěji v podobě světelného tunelu apod.

Během této doby zažívali něco, co většinou popisovali jako všeobjímající lásku, teplo, klid a pocit štěstí.

Hodně z nich bylo docela naštvaných, když je cosi nebo kdosi vrátil zpět.

Nemám důvod jim nevěřit. Ne, že to tak je a že po smrti nás čeká cesta tunelem a osoby v kápích na konci cesty. Věřím jim, že to zažili. Ne, že je to skutečnost. Možná je to jen „obranný“ mechanismus, abychom to do jiné větvě reality zvládli. Mechanismus na čistě chemické bázi našeho světa. Reálný prožitek.

Tento směr uvažování mě pak zcela zákonitě posouvá blíž k ezoterice, i když nechci.

Také se díváte (když máte možnost) na noční oblohu plnou hvězd a přemýšlíte o vlastní existenci? O Vesmíru s velkým V? O Bohu? O smyslu života? Snažíte se pochopit svůj účel a úděl na tomhle světě?

Myslím, že znám vaši odpověď.

Neznám ale odpovědi na spoustu jiných otázek. Někde jsem slyšel – možná v Battlestar Galactice, že:

Pohlédnout do tváře Boha znamená zažít šílenství.

To jsem ještě netušil, jak moc pravdivé to rčení, byť seriálové, je.

Asi před dvanácti nebo třinácti lety (počítání let mi moc nejde) jsem zažil něco, co se dá slovy jen těžko popsat. Tehdy jsem se začal zajímat o kvantovou fyziku kvůli příběhu, který se mi rodil v hlavě. Jako naprostý laik jsem sledoval hlavně zábavně-naučné pořady. Stejně mi to nelezlo do hlavy…

Jednoho večera jsem si pustil bůhví kolikátou reprízu dokumentu s popularizátorem kvantové fyziky Brianem Greenem. Vnímal jsem ho jen napůl, protože už jsem řešil spíš věci osobního rázu.

A pak to přišlo.

Nejenže jsem rozuměl všemu, co říkal. Měl jsem pocit, že vím všechno. Že mám odpověď na každou otázku vesmíru.

Rozuměl jsem.

Trvalo to asi půl vteřiny, možná méně. Ale bylo to tak intenzivní, že kdyby to trvalo déle, asi by mě to zabilo. A zároveň to byl pocit nepopsatelného štěstí.

Tu noc jsem neusnul. Padl jsem až následující den odpoledne vyčerpáním. Ale z toho pocitu jsem žil týdny. Postupně slábl, až zmizel. Sladkobolnou pachuť cítím ale dodnes. A pár týdnů nato jsem, myslím, začal psát.

Chci tím říct, že možná máme pojistku. Nesmíme vědět všechno. Proč, to ví jen Vesmír. Vy mu možná říkáte Bůh.

I hypotetická „nesmrtelnost“ díky paralelním světům v nás neruší autenticitu ztrát, bolestí a lásky. I kdyby byla potvrzena možnost nekonečné existence v různých realitách, nemění to nic na hodnotě toho, co prožíváme v této. Každý okamžik je důležitý a neměli bychom promarnit šanci naplnit svůj život smyslem právě tady a teď, ani příležitost v životě něco dokázat.

Přes všechny teorie je totiž asi nejdůležitější prožít ho naplno a vážit si každého okamžiku.

To je to, co jsem tím chtěl říct.