Fenomén Ghosting

Žijeme v úžasné době. To ale neznamená, že je snadná. Ostatně kdy vůbec existovala nějaká „lehká“? Každá éra řešila své problémy, vždy úzce svázané s tím, v jakém světě lidé žili.

Dnešní problém je podle mě jeden zásadní: ztrácíme schopnost najít jeden druhého bez prostředníka. Tím prostředníkem jsou technologie. Překládají za nás emoce a chrání nás před nejistotou. Sice nás spojují, ale ve skutečnosti nás udržují v bezpečné vzdálenosti.

Nevím, zda je na vině algoritmus, ale na mnou oblíbené sociální síti Threads si všímám – kromě obvyklých povzdechů – stížnosti na „fenomén“ naší doby.

Ghosting.

Co vede lidi k tomu, že jsou schopni si jeden druhému vyznat téměř lásku na dálku, ale jakmile má dojít na osobní kontakt, jedna nebo druhá strana se ne odmlčí, ale prostě zmizí?

Netuším, zda se to týká jen mladých. Mám ale pocit, že především jich.

Každopádně je to něco, čemu vůbec nerozumím.

Možná je to proto, že dnešní generace neutíká před druhými, ale před okamžikem, kdy by se měli ukázat takoví, jací ve skutečnosti jsou. Ná dálku můžeme vypadat vtipnější, chytřejší, citlivější, zajímavější a možná i méně zranitelní.

Na psaném digitálním textu vidím jeden zásadní problém. Bývá kratší, údernější a nese přesně ty emoce, které mu dá příjemce.

Smajlící jsou vlastně největší zlo

Dříve jsme museli přemýšlet nad každým slovem napsaným na papír. Gumování bylo vidět a každé věta stála mnohem víc fyzického úsilí než dnešní naťukání do klávesnice.

Možná se to děje proto, že osobní setkání je nevratné. Nedá se zavřít jako aplikace a odložit na později. Není čas víc přemýšlet nad odpovědí.

Naživo zřejmě ztrácíme kontrolu nad obrazem o sobě

Odmítnutí tváří v tvář bolí víc než prázdné komunikační okno. Zvykli jsme si, že ticho je legitimní odpověď. Že zmizet je snazší, než říct „ne“ a unést, že nás někdo uvidí jako slabého nebo dokonce krutého, protože technologie oddělily slova od následků, protože máme nekonečně možností a vztahy začaly fungovat jako spotřební zboží.

Možná proto, že jsme nabyli dojmu, že je vždy něco „lepšího“ na dosah. Možná už neumíme snést trapnost a nejistotu prvního setkání, protože spousta nechce nebo neumí být zklamáním pro druhé, natož pro sebe.

Možná být viděn, znamená riskovat, že ten druhý pozná, kým opravdu jsme.

Upřímně nevím, co si o tom mám myslet.

Možná nežijeme v době povrchních vztahů, ale v době vztahů bez odvahy.

Jsou chvíle, kdy jsem rád, že už mám něco za sebou.

Tohle je jedna z nich.