Bezohlednost is The New Sexy

Anglicismus v titulku je záměr. Napsat „v módě“ nebo podobně to nevystihuje. Navíc to není jedno a to samé.

Možná jsem přehnaně přecitlivělý. Na nespravedlnost reaguji zvýšeně podrážděně, to uznávám. Mám to tak už od dětství.

Jenže jak zareagovat na lidskou tupost a aroganci, když začínám mít pocit, že jsou tihle týpci a týpky v přesile? Občas říkám, že mám na tyhle idi... individua vyloženě magnet.

Chcete konkrétní příklady? Tady je máte.

Začnu kinem. Zaplatíte nemalé peníze za lístek, těšíte se na filmový zážitek. Velké plátno, Dolby Atmos a případně popcorn s colou.

Jenže...

Za vámi pořád někdo mluví. V lepším případě šeptá. Ten sál má ale vyladěnou akustiku, víme? I rádoby tichý dialog je slyšet až na druhém konci. Navíc je potřeba přehlušit zvuk nabušených reproduktorů. V tom lepším případě jde o reklamu na začátku, v tom horším se to už týká děje.

Do toho vám sem tam někdo kopne zezadu do opěráku. Pak začne mlaskat, když s prominutím žere donesenou bagetu. O dvě řady dál někdo svítí mobilem. Už se ani nechci zmiňovat o těch, co komentují každou scénu, jako doma u Netflixu.

Jste na tohle všechno zvědaví? Já ne.

Víte, co nejvíc nechápu? Že jim to vůbec nedochází. Přišli stejně jako já, kvůli filmu. Rozdíl je v tom, že já chci nerušeně sledovat děj.

Možná si právě teď říkáte: „Tak nelez mezi lidi. Je to kino.“

No a? Ani zakoupená vstupenka mi nedává právo chovat se jako buran. Přitom stačí tak málo. Zamyslet se. Nejde o to být jako myška, ale znát míru.

Fakt nechci psát „Asi jsem starej.“ Nemyslím si.

Jsem dítě osmdesátek. Neidealizuji si tuhle dobu jen proto, že jsem byl „mladej a blbej“. Bezohlednost tu byla vždycky. Jen mám pocit, že jsme trochu víc respektovali hranice. Nebo jsme si aspoň uvědomovali, že nějaká je.

Trochu odbočím.

U nás v domě, který měl tři patra a přízemí, bydlelo celkem 12 partají. Byla to různorodá směsice lidí. V prvním bydlela rodina, jejíž hlava měla vystudované Vysoké Učení Marxismu-Leninismu. Také byl u PSVB.

Můj táta neměl komanče v lásce. Nepatřil sice k těm, kdo by aktivně vystupoval proti režimu, ale doma jsme běžně poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Táta si musel dávat celkem pozor, co přede mnou doma řekne, protože jsem byl vždycky tak trochu huba nevymáchaná.

Jako ještě školou nepovinný jsem si v dálkovém autobuse z Krkonoš do Prahy odmítl zkusmo nasadit brigadýrku od vojáka z povolání, který k nám přisedl.

Celkem oprávněně očekával žádost ve stylu „Vojáčku, nemáš odznáček?“ Já ho jen chvíli pozoroval. Ani nevím proč, jelikož můj strýc byl v té době také „lampasák“. Čepici jsem si odmítl nasadit s tím, že bych v ní vypadal jako komunista, a to by se tátovi nelíbilo.

Táta seděl vedle mě a zbledl jako křída (to vím od mamky). Ta prý jen stěží zadržovala smích, stejně jako celý autobus, který nejprve zkoprněl.

Můj táta se o pár let doma bavil s někým právě o sousedovi. Sice jsem moc neposlouchal, ale jedním uchem jsem zaslechl něco o „zakomplexovaným udavači“. Přestal jsem souseda zdravit. Bylo mi tak deset až dvanáct.

Soused si postěžoval tátovi. Dostal jsem za to pěkný „világoš“.

„Na vlastní politickej názor máš nárok, až budeš makat za svý, kamaráde. Takže H***ka budeš zdravit, i kdybys ho potkal o půlnoci, jasný?“

To byla ta hranice. Nejspíš chápete, jak to myslím.

Když už jsem u toho veřejného prostoru...

Podobná situace je v obchodech. Možná je to drobnost, ale dost výmluvně vypovídá o době, kdy je lhostejnost sexy.

U pokladny, automaticky za svůj nákup dávám oddělovací lištu. Ne proto, že mi to někdo přikázal, ale protože je to slušnost. Tady můj nákup končí.

Dnes to polovina lidí prostě nedělá. Netýká se to jen mladých, ale všech, napříč generacemi. Proč by si někdo dělal starost, že? Pokladní si to ohlídají, ne?

Elementární pravidlo průchodu dveřmi už také nezná zřejmě víc než polovina planety.

„Prostě jdu a ty mi uhni!“

Nejhorší jsou asi matky s kočárky. Ne všechny, ale bývají ve většině. Tedy, když nad tím tak přemýšlím, ono se to týká i otců. Prostě těch, co mají v ruce madlo kočárku. Tak.

Jdou středem. Že má ten, co vychází ven v obou prackách dvě tašky, je jim f.u.c.k.

Když se snažíte rozumně vyhnout, dívají se pohoršeně. Jsou přesvědčení, že jim svět patří, protože mají dítě. Někdy civí do mobilu a nezajímá je, co se děje kolem.

To samé se týká těch, co vycházejí z obchodu do uliček nákupních středisek. Chápu, že ne každý má řidičák, ale tak nějak vnímám tu „Mall Avenue“ jako hlavní.

Ok, dobře, minimálně je to slušnost nevlítnout někomu do cesty, nebo ne?

Křičící dítě co se rozbíhá přímo pod nohy cizích lidí? No a co, jako? Je to dítě. Máme to chápat.

Ne. Nechápu a nechci.

Zajímavé, že moje děti to nedělaly. Možná jsem ale udělal chybu. Možná jsem je dobře nepřipravil na svět plný individualistů.

Už to ani nechci vyjmenovávat. Takže jen krátce a bodově:

Odpadky roztroušené po společné chodbě z děravého pytle, kde stopy začínají u souseda a nikdo jiný sem přístup nemá.

Pozůstatky psího lejna na několika schodech z boty buď přímo pejskaře, nebo nešťastníka, který do toho šlápl na chodníku. Oba o něm museli vědět, ale ani jeden se neměl k tomu, to po sobě uklidit.

Vykecávání se nebo telefonování pod okny cizích bytů po desáté večer mezi paneláky, kde se všechno odráží.

Pokusy o vyrobení cedníku do betonové zdi pomocí 500W vrtačky z Lidlu v neděli odpoledne, kdy je vyhláškou jasně stanovený klid.

Mohl bych pokračovat...

Čím dál tím víc cítím frustraci.

Nerad bych ve stáří skončil jako karikatura seniora máchajícího holí nad hlavou.

Pravda je, že mám někdy nutkání vzít některé lidi lešenářskou trubkou „po letech“, aby se jim v těch – jak říkával můj táta – makovicích konečně rozsvítilo.