Ptala se mne studentka, kdo může za to, že tolik dětí vyrůstá jen s jedním biologickým rodičem. Jestli za to můžou matky, otcové nebo třeba politici. A proč dospělý muž a žena spolu vydrží žít jen několik málo let, když v dospívání si skoro každý přeje potkat tu pravou, toho pravého a s ním prožít život od mládí a zestárnout. A jestli náhodou nevím, jak se pozná ten pravý a jak s ním vydržet.
Tak jsem se rozhodla, že bych na některé z jejích otázek mohla zkusit odpovědět na blogu. Dnes třeba začnu otázkou „Kdo za to může?.“ Má smysl hledat viníka „venku“? Připusťme na chvíli, že ano.
Může za to tedy papež. V předešlých století udělal z manželství instituci vlastnickou, slovo milovat změnil za poslušnost, spolupráci vyměnil za sloužení, z dobrovolného sdílení udělal vazalství. Ve 20. století se skloňuje slovo svoboda v každé druhé větě, individuální svoboda se v liberalizujích se společnostech povyšuje nad zájmy celku. Kapitalismus polovědomým lidem nabízí štěstí skrze vlastnění, spotřebu. Když tyto ingredience smícháme v šejkru, uvidíme člověka, který konzumuje své vztahy, chce hlavně dostávat, chce být „v pohodě“, která nestojí žádnou práci, nechce překonávat své nepohodlí, nechce se obětovat (rodičovství je oběť) a taky nechce „starý model“, tzn. když se druhý člověk opotřebuje, „okoká“, je na čase ho vyměnit. (Naši politici jdou v posledních letech té věci příkladem). Potud vina papeže a kapitalismu.
Liberalismus daroval lidstvu důraz nejen na osobní svobodu, ale také individuální zodpovědnost, proto vinu nenechám jen na církvi a konzumní společnosti. Člověk sám zapomněl, co je to milovat. Obsah slova milovat zaměňuje za: potřebuji tě, člověk člověku říká: potřebuji tvoji přítomnost, protože bez tebe neumím žít; nesmíš mne opustit, protože jsem se pro tebe obětovala; nedívej se po světě, já jsem tvůj svět. Většina současných partnerství vzniká, protože člověku „něco“ chybí (např.pocit, že je milován, pocit jistoty a bezpečí či pocit, že je užitečný). Harmonická partnerství vznikají mezi lidmi, kteří mají nejen společný směr cesty, ale také chuť dávat něco ze svého přebytku, aniž by čekali, že za to něco dostanou. A oni samozřejmě dostanou, protože sami ze své přirozenosti radostně udržují rovnováhu mezi dáváním a přijímáním, která je předpokladem pro společné příjemné cestování žívotem.
O dalších příčinách se s vámi podělím příště.
