V první únorový pracovní den vydala iDnes a další media prohlášení předsedy odborové centrály ČMKOS Josefa Středuly, v němž se pan předseda dotýká nespravedlnosti v oblasti platby zdravotného pojištění zaměstnanci (resp. jejich zaměstnavateli) a osobami samostatně podnikajícími. Návrh se moc hezky poslouchá.
Odkaz na článek je zde.
Pan Středula není žádný amatér, ale zkušený odborář. Jak se můžeme dočíst na jeho profilu na wikipedii, již od listopadu 1989 pracoval na přeměně ROH, kterého předpokládám, byl i členem jako další straníci.
S ohledem na skutečnost, že se narodil jen o 4 roky přede mnou, myslím, že měl možnost před aktivním vstupem do odporové politiky, fyzicky pracovat 3-5 let. Kdyby tam byla základní vojenská služba, tak i méně. Je to těžké zjistit, protože pan Středula je mužem bez minulosti.
Všechny články jsou "o něm" a reálné výsledky jeho práce, má bohužel vyhledávač google problém najít. O to více (105 000) odkazů však spojuje jeho jméno s odbory a "bojem za pracující"
Rád bych se v tento okamžik zamyslel a požádal Vás o pomoc.
Pan Josef Středula bojuje za pracující. OSVČ pracujícími nejsou?
Ono totiž, když OSVČ nebude pracovat, nebude mít co jíst, kde bydlet, co si oblékat apod. a když onemocní, nebude mu nikdo platit nemocenskou, stejně jako mu nikdo neuhradí dovolenou, bude-li na ni chtít jet.
Osobně si myslím, že panu Středulovi a odborům jde o něco jiného, než o dobro pracujících, ono jim totiž jde v první řadě o dobro vlastní.
OSVČ se totiž sami odboráři nestávají, a dokáží žít i bez členské známky, odborové rady, i návrhů pro které by mohli zvedat ruku, na to totiž není čas, protože na rozdíl od odborářů OSVČ nic zadarmo nedostává.
Představme si, co by se stalo, kdyby zmizela potřeba existence odborů. Dobu, kdy lidé budou schopni mluvit sami za sebe a nebudou se muset bát, že za své názory půjdou do vězení, či ještě dál. Kdyby tomu tak bylo, zmizela by nutnost ze státního rozpočtu a z desátek vybraných od firem a lidí, živit skupinu lidí, kteří často fyzickou práci znají z vyprávění svých členů a do konfliktu s nářadím se dostávají maximálně při nesprávném použití srpu a kladiva.
Co by stát a firmy a pracovníci se všemi těmi prostředky dělali. Možnost, že by je mohli dostat k platu, je jim jistě cizí.
Já bych si dovolil výrok pana Středuly malinko upravit a použít "rčení" podstatně staršího data. "Kdo nepracuje, ať nejí" a k němu dodal, kdo dodal "Kdo pracuje, může být nemocný a mít nárok na zdravotní péči". Před tímto krokem, je však třeba nejdříve definovat pojem Práce, protože to je zádrhel, na kterém ztroskotávají mnohá podobná prohlášení.
Byla-i by jako práce definována činnost, jejímž výsledkem je přidání hodnoty, pak by mnozí odboráři, ale i politici a mnozí manažeři a úředníci byli bez práce. Tak jak to tedy je?
Protože si občas rád "hraji s čísly a vytvářím analýzy" chtěl jsem tento článek uzavřít statistikou nemocnosti "pracujících" a OSVČ. Ačkoli bych tento údaj očekával, nikde jsem ho nenašel. Záměr či jen šlendriánství těch, kteří rádi mluví, ale neradi si ušpiní ruce prací?
Při psaní posledního odstavce jsem si bytostně vzpomněl na jeden den roku 1991. Ráno před odjezdem do práce jsem v rádiu slyšel následující zprávu
"Ve válce v Iráku, bylo zabito 10 lidí a pět vojáků". Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že ne všichni jsme lidmi a nic na tom nemění skutečnost, že jsme se tak narodili. Tenkrát, stejně jako nyní, mi do oči vytryskly slzy.
Stejně je to zřejmě s pracujícími.
P.S. Několik hodin poté co jsem uzavřel tento článek, se objevila v tisku zajímavá a očekávaná reakce na prohlášení pana Středuly.
