Vzhůru Dolů

Přesně tento "pokřik" mi běžel hlavou, když jsem se rozhodl využít příležitosti a po 17 letech znovu vstoupit na lyže a vyrazit na sjezdovku. Nevěděl jsem, co mne čeká, protože jsem skutečně (ač dříve vášnivý lyžař) 17 let na lyžích nestál a nebyl ani v zimě v některém z tuzemských lyžařských středisek, která ve srovnání se zahraničními, byla před 17 lety v katastrofickém stavu.

Cílem našeho výletu, kam jsem jel se svojí maminkou (66) a tatínkem (72) byl SKI AREAL PLEŠIVEC v Krušných Horách, tedy místo, které před těmi 17 lety, ani netušilo, že se v něm jednou otevře lyžařské středisko konkurující nejen blízkému Božímu Daru, ale i Klínovci (na který jsme jezdili nejčastěji)

Ovšem to jsem přeskočil důležitou část cesty a to přípravu.

Ve sklepě jsem měl uskladněny jak „přezkáče“, tak lyže a hůlky. Obé patřící v době svého pořízení, k tomu lepšímu, co se dalo koupit. Poté co jsem setřel vrstvu prachu z bot a zjistil, že mi jsou, vyjmul jsem lyže z vaku. Hrany lyží FISHER dříve zářící leskem potáhla rez, ale jinak vypadaly zcela funkční, stejně jako hůlky a samozřejmě i vázání značky MARKER.

Lyže odpovídaly své době nejen značkou, ale i délkou rovné 2m a jak jsem následně zjistil v samotném centru, patřilo moje vybavení k vykopávkám minulého století a děti si jej s chutí fotili, protože takhle dlouhou, špičatou a hlavně úzkou sjezdovou lyži za celý svůj život neviděli.

Ještě když jsme v pondělí 9.3.2015 ráno přijížděli do areálu, neměl jsem ten zimní pocit. Místo trvalé sněhové přikrývky, se kterou jsem měl v dobách svého lyžování štěstí, jen holé střechy a louky a jen sem a tam, zapomenutý bílý flek, který jako by zapomněl roztát.

První co mne pozitivně překvapilo, byla perfektní organizace. Na parkovišti, které je (ač to zní, jak chce neuvěřitelně) ZDARMA, nás 3 navigátoři nasměrovali k prvnímu volnému místu.

Dalším krokem, po vybalení a oblečení byla cesta k pokladně a zakoupení permanentky. Ta sice nebyla levná, ale díky vybavení bezdrátovou technologií, nebylo nutné ji stále vyndavat a cvakat kleštičkami, jak se to dělávalo dříve po každé jízdě. 

Vlek (kotvu, či pumu) nahradila sedačková lanovka pro 4 osoby a my se již vezli vzhůru a s každým metrem přibýval sníh. Krásný, bílý a umělý, což pro jízdu nebylo vůbec na škodu, právě naopak. V +13°C, které panovaly v poledne, to byla velká výhoda.

No a pak už jen lyžování.

Byla to krása a musím říci, že tento zážitek mne nejenom přesvědčil o tom, že příští lyžařskou sezonu budu opět na svazích hor, ale i o tom, že kvalitní lyžování (i když na kratších svazích) se dá v tuzemsku zažít stejně dobře, jako v zahraničí.

Perfektně upravené sjezdovky, 99% lidí majících helmy, personál a zázemí, vše ve stavu, při kterém si zaslouží 1*.

A na závěr ještě důkaz, že to co píši, jsem neopsal z jiného zdroje, ale že se jedná o zážitek můj vlastní.

A ještě jedno, tentokrát z pohledu mého osobního kameramana a podstatně lepšího lyžaře, mého tatínka.