K tůni přišel jsem zas. Tam kde jiní hledají budoucnost, já přišel se podívat na to, co bylo. Namísto fotek slova a namísto hmotných statků myšlenky. Je to už dvacet let a přesto, když čtu, běhá mi mráz po zádech.
Život ubíhající ve spirálách, dávná slova ozývající se v mé mysli. Krásná tvář v zrcadle paměti ukazuje mi nový život, cestu, kterou je třeba se nyní vydat na další pochod.
Bude již mít konečný cíl?!
Poslouchám písně Nicka Cave“a“ a přemýšlím o ničem. Pomalu ale jistě bořím jeden ze svých domovů, abych tak vystavět mohl další, zemřel král, ať žije král, tak nějak to bylo, pokud si dobře vzpomínám.
Tenkrát nás bylo mnoho křičících, plačících, smějících se v jednom okamžiku.
Pohřby prezidentů cizích zemí běžely seriálem v televizi a naše dětské tváře byly upřeny na školní obrazovku, napomínáni jsme byli ke klidu učiteli, kteří své sebezapření potlačili, jen aby jim nebyla podtržena stolička jejich života, protože není vůbec jasné, co by potom dělali dál, cesty by se rozcházely a nebylo by koho učit, na chladné ulici.
Ideologie nemyšlení byla jimi předávána z generace na generaci a připomínala spíše degeneraci než vzestup vzhůru do výšin dalších míst.
Poslušnost, slušnost nešly ruku v ruce a stále rozcházejí se, čím výše jsme to dotáhli, čím jistější cítíme se ve svých křeslech a na svých stoličkách, a na svých pohovkách a vůbec tím více slušnosti odkládáme stranou, tvoříce si vlastní dekorum jak by co mělo být.
Drbeme se na hlavě česajíce si svoje vlasy zlatým hřebenem, lepší šampony, pleťové masky, na očích pásky a brýle POLICE, jen se přiblížit našim televizním ideálům, jen jít zase dál a dál vstříc novým dnům v Dallasu, či na Miami Beach. Splasklý míč našeho ega je nám přítěží a my snažíme se ho nafouknout omamným heliem našeho bohatství.
Být poutníkem ducha.
Na jednom místě přebývat a poznat tak celý svět, ne jen tuto zemi.
Jídlo stane se nezbytnou nutností jednou za týden a vodu budeme pít jen ze svých dlaní.
Jen život stvořit chci dříve, než odejdu. Dát život, zhmotnit myšlenku na zítřek a spolu se stromem nechat kvést další odnož mého těla. Státi se drakem s tisícem hlav, tisíce dětí nesoucích mi tak radost i nové dny. Jejich zrak bude mýma očima a jejich uši mým sluchem, jen tak dál, našel jsem již svoji ženu. Stále cítím její vůni z polštáře, na němž usínám
