Za zavřenýma očima probíhá mi koloběh života, jen několik vteřin, snad se tolik nestane. Hromadná doprava dálniční. Všichni uháníme ve svých vozech a kolem nás s ladem sobě vlastním přeběhne srnka a zmizí v dál na dálnici D1.
Sám poslouchám rozhovory jiných, a snažím se jim porozumět, ač nestraný, a nesdílný. Tváře nenesou úsměv, snad jen v případě neštěstí druhého je přinesen impuls ke zdvihnutí koutků. Nazvat mohli bychom ho civilizačním reflexem, snad i komplexem. Smát se cizí bolesti, nepřipadá Vám to brutální, a stejně se neudržíte, a klaunův pád odměníte potleskem a jeho slzy smíchem.
Je to už strašně dávno kdy pozastavil jsem se nad tímto faktem, a od té doby probírám ho, či se alspoň snažím ho probírat ze všech stran. Snad říkáte cosi o marnosti tohoto počínání. Nevím proč stále naivně si myslím a mluvím ke čtenáři, vždyť já jen umocňuji tím svou rozpolcenost.
Já básník - Já čtenář.
A ani jedno není úplně pravda a ani jedno není úplně lež. Mám snad hledat střední cestu - FUJ to bych tedy nechtěl, zapadnout do průměru, a předpisově zdravit, a mít předpisově ohnutý hřbet, a mít vše co má průměrný občan, a v pořadí v jakém on to má. A hlavně něco nevynechat, no to by byla ostuda. PROČ???????
Hlouposti, nevím proč bych měl kráčet směrem kterým jdou všichni, někdy je zábavné zaplavat si proti proudu, pak se nechat chvíli nést a nakonec vylézt na břeh. A najednou naskýtá se tolik, a tolik příležitostí a směrů, kterými je možné se vydat. Je jich tolik, že člověk neví jaký, který, čí, by si měl vlastně vybrat. Spousta z nás skočí, či skočila zase zpátky ze strachu před neznámem, ale toto řešení neuznávám. Zavřu-li oči před tmou, uzavřu se do ještě větší.
Jak býti tak jíti. Nové objevy nečekají jen v dalekých zemích. I ve vlastním domě dokážeš objevit růži vykvetlou za jedinou vteřinu z měsíčního paprsku. Je krásné psát, je krásné číst a je smutné poslouchat o nechuti ke knihám, či přímo o odporu k nim. Velkou knihovnou chci naplnit svůj byt a všechny znát, jít okolo a pohladit je pohledem, či vzíti do ruky a začísti se do tolik známých řádků, ne pro jednou, ale pro vždy.
Svítání, noc ustupuje dni, a pomaličku balí si své peřiny které rozprostřela kdysi po celé ploše nebe. Den připravuje ubrus z červánků a servíruje s nádechem tajemna na čistou plochu slunce. Připomíná mi kouzelníka tahajícího z kloubouku ještě jednoho bílého králíčka bavíce se pohledy dětí kde se tam tento vlastně vzal. A zavřené oči, učebnice, či noviny drží nás nad vodou, je to tak, či pouhý duševní A tak každého dne.
Nechť rozhodneš každý sám.
