Při své práci se setkávám s různými lidmi, všech věkových skupin, stupňů vzdělání, pohlaví i národnosti. Jen v tuzemsku se však setkávám s dotazem, proč přednáším a pomáhám druhým, když mi za to nemohou zaplatit.
Když jsem dostal tento dotaz poprvé, byl jsem zaskočen a musel jsem dlouho přemýšlet nad tím, co odpovím. Dnes je mi již odpověď naprosto jasná.
"Dělám to proto, že je to potřeba"
Nic víc, nic míň.
Přepočítávání výkonu na peníze, práce na plat, úspěchu na titul na vizitce, či velikost vozu, nebo rodinného sídla mi již nepřipadá adekvátní. Jsou lidé, kteří vyžijí s 1 EUR na den, a jiní, kterým 10.000 EUR na shodných 24 hodin není dost a cítí se ošizeni, ne-li okrádáni
Diskuze někdy pokračuje ve směru ke stavu, kterému se říká finanční jistota. Lidé se diví, proč jsem opustil dobře placenou pozici manažera v Japonské společnosti a vydal se na cestu vlastní nejistoty, kde práce a odměna za ni bude odpovídat jen objemu projektů, které dokáži sám realizovat.
Odpověď je shodná.
"Udělal jsem to proto, že cítím, že je to potřeba"
Pohodlná práce, na pohodlné židli, kde výsledky stačí zobrazit na obrazovce počítače a to stačí k tomu, aby plat přistál na mém účtu, ze dne na den zmizela. Nahradila ji nejistota?
Ne. Pro mne ji nahradilo, něco jiného, NĚCO CO MÁ SMYSL.
Smysl, který se nedá vykoupit penězi.
Je zajímavé, že nejčastěji výše uvedené dotazy a diskuze na téma zmíněné výše, vychází od lidí, kteří jsou stále nespokojeni. Nespokojeni s čím co mají. Nespokojeni se svou prací. Nespokojení se svou nezaměstnaností. Nespokojeni se svým bydlením. Nespokojeni se svým statusem. Nespokojení se svým okolím.
Od lidí, kteří si stále stěžují a ukazují na druhé, jak jsou směšní, zapomínaje na skutečnost, že ve své nespokojenosti jsou sami tím, čemu se smějí.
Zeptám-li se, co by je uspokojilo, jsou to často další materiální věci, často jim nedostupné. Dům u moře, nejlépe bez práce, moře bez lidí, léto v němž nebude ani zima, ani teplo, prostě akorát, nejlépe mimo městskou zástavbu, ale aby tam nebyla zvířata a ptáci dělající hluk, ani hmyz typu mouchy, které skutečně nesnáší. Vedeme-li diskuzi déle, přibývají materiální statky a s jejich hromaděním ubývá lidí.
Lidi nejsou třeba, oni totiž ruší. Dobré by bylo žít ve městě, bez lidí, ale s plným servisem. Myslím, že onen japonský hotel, nedávno otevřený a obsluhovaný jen a pouze elektronickým personálem a roboty, by se mohl blížit jejich představě dokonalosti.
V umění dlouhých proslovů, se slovní zásobou získanou permanentním sledováním televizních programů, dokáží celé hodiny neříci nic, jsou tím podobni politikům.
Změní mne přibývající dotazy a diskuze?
Myslím, že ne.
Dokud budu moci a bude to třeba, budu se snažit dělat, co cítím, že je potřeba, a to bez ohledu na to přibude-li na mém účtu suma, určující hodnotu mého času. Důvodem je skutečnost, že můj čas, stejně jako ten Váš vlastní, je nenahraditelný a nedá se vyčíslit penězi. Věřím totiž, že svým příkladem, dokáží změnit pohled na svět u jiných lidí.
