Předposlední

Dnes je poslední sobota roku 2015 a tedy i předposlední chvilka mé blogové poezie a prózy. Věřím, že nikoho neuráží, věřím že nikomu neubližuje a stejně tak věřím, že ji musíte číst pětkrát, abyste věděli, že nic nevíte.

V kalendáři stále ještě záře, nebo snad září, ale na to je brzy, že by byl loňský, ale sníh již odtál, tak za co bych stál, kdybych neznal datum narození svého šéfa, ale sakra kdy to jenom bylo. 

Nevím. Nevím, proč bych ho měl znát, znám své, a sám vedu si poznámky a sám si dávám odměny, a sám rozdávám si tresty, rukama jiných. 

Vyhledávám další setkání a cítím již další loučení, a snažím se rozpoznat co je vlastně zač tenhle můj “přítel”. Bojím se promluvit, aby nezneužil svého postavení a neposlal mne do pekel zatracení. 

Animované filmy a Maska říká sama sobě, jsem nejlepší, proč by ne, vždyť je-li tomu vskutku tak, není vůbec o co stát, nejsou pak přeci žádné sny, jen další a další souboje s lidmi, kteří chtějí dokázat svoji převahu nade mnou samým. 

Jak naivní, čím silněji uhodí, tím silněji budou uhozeni, čím silněni raní, tím více budou zasaženi, kdy to jen pochopí, princip monády není jen v jejím dokonalém tvaru nýbrž ve skutečnosti její vyrovnanosti vůči okolnímu světu stejně tak jako vůči sobě samé. 

Znak, jeden z mnoha, které tetují se pod kůži, bez jiného smyslu než býti zajímavým. 

Vím, že když sním, bdím též, ale proč když mluvím pravdu, skrývám zároveň i lež.