Jak dokáže být zima, v horkém letním dnu ukázal mi bezdomovec, který volal "Ambulacia" a já jediný se zastavil, nabídl mu vodu a zavolal pohotovost z mobilu, co mám na pupeční šňůře. Byl o 15 let mladší než já, tváří starce.
Pády ještě pod úroveň dna, bahna, níže než je možné, dále a hlouběji PROČ. Zase ztráta sebe sama v zrcadle očí jiných a prokletí mé osoby narůstající s množstvím životů které mám již za sebou a za tím vším leží jediné JÁ, zase jen já, když naleznu něco více, ještě více ztratím a prsty kloužou po skále která se najednou mění v plochu hladkou jako zrcadlo, snad je to i zrcadlo, snad proto aby zobrazilo moji tvář, abych se musel dívat do svých vlastních očí rozšířených strachem z té hloubky.
Sysifos nevalící před sebou kámen nýbrž sebe sama, svoje prokleté tělo, svoje myšlenky, svoje názory jako hovnivál všechen ten trus, a smrad a všechny svoje výkaly neustále si nabalovat na svoje tělo a mozek mění se v řídké bahno, které tak strašně smrdí, měl bych ho možná nazvat hovnem, průjmem vlastní mysli, Já už nechci křičím, ale zase vbodnu si s chutí masochisty jehlu pod nehty, třísku ozubenou aby šla tak vyndati co nejhůře vytrhávaje si kusy masa a ránu hojit solí a octem a pepřem a šťávou z cibule a rozžhaveným železem, pronikajícím do hloubky mé vlastní duše.
Mám ji ještě. Tolik píši o duši, tolik píši o duchu a nakonec ukáže se že jsem utkán ze vzduchu spíše snad z mlhy vlastních předsudků a vlastních názorů a vlastních pohádek o světě který chci si vytvořit, abych mohl ho zase zbořit s chutí pedofila zneužívajícího děcko, co tolik křičí při pohledu na jeho penis. Ke zdi a všechny do jednoho nechat zmrskat a sadisty též a masochisty nechat ať se na to koukají, největší tresty obrácení jejich stylu života, proč si dělat plány, proč, nechci-li být zklamán, nechci-li se zase propadnout, musím zemřít pro druhé a necítit nic, a žít jen sám pro sebe, a žít jen ze dne na den, a začít vydělávat peníze a ve víře že bude lépe hnít ve skořápce vlastní osobnosti, stejně jako nenarozené kuře žije vprostřed svého vejce které jednou pukne jen zápachem který není k vydržení, a my si budeme zacpávat nos, jen abychom necítili pravdu pro kterou jsme tolik křičeli.
Další výlet do sna na jeden týden noční můra dovolené, chci-li býti sám, tak proč sakra nejsem. Chcípnout měl bych a snad i všechny ideály, morbidita života, útlocit měnící se v gilotinu která s každým dnem je vytahována výš a výš jen aby mohla dopadnout s vyšší razanzí, snad nechat hrot aby časem ještě trošku otupil a ztratil na své ostrosti, a nepronikal masem tak hladce. Vychutnávat si to centimetr po centimetru pěkně pomaloučku, nejdříve strach v očích, pak pnutí na kůži a kůži napnutou na natahovacím drátu, jen aby se dala dobře zpeněžit, nic víc není přeci třeba. Robota je to pro kata, a oběti ty přiváženy jsou na běžícím pásu. Cizí smích zařezává se mi teď do těla a mně je na blití, a je snad zbytí, není nic jen vakuum a já sundavám si skafandr a nechám se zmrazit a roztrhat na kousky přetlakem který vznikl.
3.2.1993
