Okamžiky věčnosti

Jsme narýsovaní na prknech inženýrů věčnosti. Každý tah pera přesně promyšlen a  dán, aby zapadal do celku nicoty, a přece stačí jedno kýchnutí, či mávnutí křídla motýla, aby se pero vydalo zcela jinou, nečekanou cestou.

Další den a slunce, které otevřelo své zářivé oči dříve než já, dává nám již tušit jeho krásu. 

Blankyt oblohy nenarušen beránky mraků a stává se tak hladinou jezera lákající poutníky k napití. 

Stíny vrhané na zeď nejsou pouze připodobněním noci, jsou ukázkou nehmotnosti tohoto světa. 

Naše cesta vede prostorem i časem a fyzická těla vlastně ani nejsou. Ale jak to že ne? Vždyť zde viděti a cítiti jsou na každém kroku. Kdo jesto má pravdu, básníci, či vědci? Mudrci, astrologové, alchymisti, jaderní fyzici, či děti se svýma bezelstnýma očima hledící vstříc sami sobě. Nechte je žít, oni sami znají svou vlastní cestu a kroky své již tolikrát si prošli - v různých časech, dobách, podobách. 

Jen na ně nezapomenout jako většina z nás žijících. My nemáme štěstí přítomnosti minulého, jen ve výjimečných okamžicích můžeme cítit vše, v našich meditacích stáváme sami se dětmi znajícími vše, a pro okolí neznajícími ničeho. Kdo zvolil tento proces za nás za všechny, kdo dal nám umění zapomenout a zase si vzpomenout ve chvíli odchodu. 

Písně znějící nám na myslích připomínají dobré i zlé a brány otevírají se tak strašně pomalu, aby se o to rychleji mohly zase zavřít. 

Někdy ani není možné nahlédnout a jindy dovoleno nám jest vkročit do té tajemné číše našeho vlastního já. 

Jsme bludnými objeviteli bádajícími na pokraji propasti domnívajíc se, že jsme na úpatí hory. Ó jaký to přelud. 

U jiných snažíme se najíti chyby, snažíme se u nich ale ve skutečnosti nalézti je samotné? My spíše hledáme zrcadlo v nimž chceme nalézti sami sebe, ale proč v jejich očích. Blízkost bytosti milující je blízkostí horského jezera, jehož hladina není čeřena větrem, pouze naším dechem. Tam viděti možno je odraz. Hledáme-li však obraz ten skrývá se jinde, skrývá se v nás samých v našich srdcích, duších, astrálních tělech - jedno je jaký název použijeme. Projděmež sebe sama a projdeme tak tisíce životů vracíce se na počátek, na místo z něhož vzešli jsme a z něhož budeme moci vstávat, jak pták Fénix z popela vždy po požáru. 

Slunce a sníh krásná je jejich čistota až strach mám, že vypálí mi oči miliony tančících jiskřiček