Neutíkám, pouze musím

Jak vysoko jsem klesl, abych stoupat mohl dolů po schodech Escherových abych pak v běhu překonal Möbiovu smyčku a v sudu Archiméda popil čaj se Sokratem v náručí paní Currie-Sklodowské. Ti všichni znali TAO, jen ne TAO.

Neutíkám, pouze musím dostáti svých povinností pracujícího muže, práce jest důležitým prostředkem a článkem mého života, nejen finanční stránka věci, i mé EGO uspokojuje se úspěchy, jsou-li nějaké, a být sám sebou to stojí mi v tomto světi za to.

Mé žádosti nakladatelům zůstaly bez odezvy a já neptám se proč, vím, že to co umím, zdaleka ani není tím, co uměti bych měl, abych se tím mohl chlubit. Ne já se nechci chlubit, já se chtěl jen rozdělit o nějaké ze svých myšlenek, jen o nějaké z radostí a strastí mne samého, Blázna, a Ne Blázna. Básníkem jsem a NE Básníkem.

Lze spojovat TAO s každodením životem středoevropana, nevidím důvodů, proč by to jíti nemělo, vždyť nezáleží na tom kde člověk žije, ale na tom jak žije. Proč nebýti poustevníkem v městě plném lidí, co jest na tom, že bydlím v nejvyším patře mrakodrapu, já zavřu oči a otevřu duši světlu a ptákům, kteří vyletí až sem ke mně, dám z vlastních rukou potravu, manu, plnící je silou pro let dál ke slunci, staneme se druhy na té cestě vzhůru, jen výš a výš, nebýt stále připoután nohama na zemi, je třeba poznat cestu do jiných světů, je třeba poznati cestu sám do sebe, poslušen příkazům vlastní mysli vydám se po stopách svých životů.

Já nejsem němý jen nemám potřebu mluviti, nejsou uši které by poslouchali, nejsou duše které by rozuměly. A slunce je tak vysoko, se zakloněnou hlavou hledím oknem vzhůru k němu a poslouchám slova o jeho nedosažitelnosti v duchu se smějíc. Včera byli jsme spolu na cestách a jeho zářný plášť dal mi potěžkat, abych věděl o jeho tíži. Příjemnou byla noc, kdy hovořil jsem se sluncem, prý se mám zase nikdy stavit, bude na mne čekat. Dáme si doušek rosy, a posvítíme poprvé do očí mláděte.

Slyšíš, to ptáci sklání hlavy před sluncem, ví že jeho zpěvu nedosáhnou a proto berou ho za svého učitele zpěvu opakují si partitury a arie a čekají na pochvalu paprsku.

Směj se člověče i pro tebe tu přeci svítí krásně slunce, na modrých oblacích nebeského dómu, pohlaď si ho též, nebo ne.