Utíkáme na papíře myšlenkami ze sazí a z hořkých mandlí a mandragory. Snad jen vraní oko schází aby to mělo ten správný šmak a přidáme-li mochomůrku, pak její tečky stanou se morseovou abecedou na cestě za životem bez žití.
Pátá symfonie rozeznívá se mi hlavou a není nad její tóny jenž vyjadřují naprosto vše co cítím, bolest i splněnou předtuchu, jen hračkou na chvíli osudu, či snad lépe bylo by říci - člověka.
Jen loutka němá která zemříti by měla po ustříhnutí provázků jež ji vedou a dávají jí pohybu k životu, ale stačí snad jen najíti sílu k pravdě a procitnutí a k dalšímu kroku v dál a k tomu aby se člověk zvedl, proč jinak by existovaly porážky proto aby bylo možné zažíti vítězství a snad i pocit slávy, pomíjivý ten pocit přepadávající vítěze, zpiti do němoty stávají se pak obětmi vlastních předsudků Tak co mám sakra ještě hledat. Není snad nejlepší milovat a žít jen sám pro sebe a na druhé se vykašlat, co je mi vlastně do nich. Spodina, či high society, vše jde mimo mně, teď nutno je najít cestu jak zase a pro změnu zase býti sám, co jsou tři měsíce proti třem rokům, proti třem stoletím, a dech zatím zadržený jen na minutu a půl, stačí jen cvičit a pak nebude nutno dýchat a cítit smrad šířený kolem, stačí jen cvičit a pak budu moci míti oči slepce, a sluch hluchých naprostá dokonalost v nemoci, tak jak mi tyto stavy nazýváme. Budu mít ještě někdy její tělo, jen hračka kdo ví, peníze utracené za požitek, a lehká děva která zkouší vše jen proto aby věděla jak to chutná, snad ještě trošku drogy a jehlu do žíly a bude lépe jen na vteřinu, jen na chvíli ale co na tom záleží důležitá je jen přítomnost, zítřek pozítří stejně bude jen včerejškem, tak na co se zabývat plány na další život. NA CO NAČ????!!!! Není třeba stačí jen zvracet stejným směrem jako to dělají ostatní, stačí jen tahat za stejný provaz, jen nevybočovat z řady do které byli jsme zařazeni naše místo je již dáno při našem narození, ale jiné nalezne nám sám život, jiné rodiče, jiné naše lásky, obrazy krásných žen, akty a ruce bez těl a údy bez těl a těla sama o sobě samorosty budoucích dní a prach který pokryje vše nač usedne, vše slovy jednoduše vše.
Můj milý deníčku, já vkládám k tobě do úschovy svoje srdce, neboj se nepotřebuje přesnou teplotu, není mu třeba vlhkosti a není třeba aby tepalo, stalo se kamenem a kamenem již zůstane, musí zůstat, proč trápiti se dál, stačí jen dotek smrti a ůdy necítí bolest necítí nic, stačí jen naučit je bolesti, a dávat jí ochutnat každý den, vkročit do ringu, a státi se bojovníkem dneška, státi se věcí včereška, státi se krví vlastní krve a tělem vlastního těla a bolestí vlastní bolesti. Oko své vybojovat za druhé a nedat tělu odpočinout, není proč po smrti - příjde-li bude času dost, bude spousta věcí které nestačil jsem ochutnat během života, ale proč já jsem hnil v náručích jiných. Pro potěšení ze sexu, pro potěšení z krásy druhého těla, proč vlastně, stále hnán někam dál. Klíny střídané jako kopretiny ve váze. Jeden vadne, tak rozvonět nechám jiný, snad pro chuť těl která nechal jsem rozplývat si na jazyku, a zuby tlumené výkřiky slasti. Posláním mým není nechávat žít, poslání nachází se jinde, já měl darovat život a vzíti ho zpět se stejnou grácií, jako poprvé. Vždy je to poprvé vždy dá se dojíti výš, vždy dá se dojíti hloub a dosáhnout prokletých vrcholů i údolí. Ňadra dmoucí se na hrudi rozechvívaná hlasem jsou a hlas sám o sobě neříká nic, jen dech není tichým a mění se ve vichr, v uragán, ve vichr slasti, snad proto chci více žen. NE. Já nevím, sním a bdím zároveň tolik mi berou a tolik mi dávají. Prokletí mé vlastní slabosti a slabost mého prokletí. Tolikrát řekl jsem si ne více a slunce zapadající za obzor přineslo mi novou tvář a tělo jako vánek.
