Lyžování bez sněhu vlakařova záchrana

Letošní zimu, stejně jako zimy minulé, bylo a je sněhu pomálu. V Plzni, v níž se nacházím po většinu svého času, ležela trvalá sněhová přikrývka v tomto roce méně než 10 dní. To že nejsme bez sněhu sami potvrzuje i pravidelné vlekařské bědování, kterému se vděčně věnují všechna média.

Myslím, že by měl stát a jeho politici v celé záležitosti, která se již každoročně opakuje, něco podniknout. Vidím zde několik cest:

1. Státní rozpočet by mohl myslet na nákup sněhu ze zahraničí. Tento bych doporučoval kupovat s dostatečným předstihem v zemích a regionech, kde je sněhu přebytek. Český stát by tuto službu mohl nabízet jako mezinárodně poskytovaný servis a nechat si za odklizení a odvoz sněhu zaplatit. Následné umístění např. do Dýšinských Mrazíren pana Berana, kde po tolik let byly úspěšně zamraženy dokumenty po povodních v roce 2002, by pomohlo napomoci získané peníze nejen utratit, ale následně i utratit i mnohonásobně víc než by bylo třeba (stejně jako v případě dokumentů). Stát by pak mohl na své náklady sníh rozvážet na jednotlivá lyžařská centra a eliminovat tak problémy vlekařů.
2. Stát by mohl vytvořit novou investiční pobídku v souvislosti s inspirační výstavbou lyžařského areálu v Dubaji, či zimní Olympiádou v Soči. V samém srdci Evropy by tak mohl vzniknout unikátní komplex, který by sice nepomohl vlekařům na Českých horách, ale dostal by naši republiku do hledáčku zájmu mezinárodní lyžařské veřejnosti a to nejenom v zimě, ale i létě a v případě dobrých výsledků, by mohl být dobrým základem i pro konání některé dalších zimních Olympiád právě u nás. Myslím, že například Strahovský stadion by mohl být místem vhodným.
3. Další z alternativ by mohlo být rozšíření "kamenného lyžování" tzv. stone skiing. V Čechách je díky pokračující těžbě, i té, která již skončila, stále značné množství lokalit, kam se vyvážela a vyváží hlušina a suť. Po úpravách by mohly být použitelné i místní skládky. Bylo-li by do těchto zainvestováno a technologie tzv. "rozhrnu", by se změnila v technologii "náhrnu", mohly by takto vznikat nové lyžařské areály s nezapomenutelným ozónem, a často i výbušnou atmosférou. Zde opět vidím důležitou roli státu, který tak slepě trvá na ukončení skládkování, přičemž bere zdroj živobytí skupině, která celý život věnuje jen a pouze získávání profitu z odpadů, generovaných zbytkem společnosti.
4. Jako poslední z možností vidím hledání alternativních sportů, které pocitem i stylem připomínají tak oblíbené lyžování, ale daly se provozovat i bez sněhu a to možná nejenom na horách, ale i jinde. Jednou z nových alternativ je tzv. městské lyžování, neboli city skiing. Tento nový sport je skutečně ještě v začátcích, ale již první ohlasy ukazují, že by se mohl stát brzy uznávanou disciplínou s jedněmi z nejnižších provozních nákladů a možností provozování jak v horských, tak rovinatých oblastech, jak v zimě, tak v létě, či na podzim a na jaře. 

Zvláště poslední z alternativ může být velmi zajímavým řešením i pro zmíněné vlekaře i jejich klienty, tedy lyžaře. Při relativně nízkých pořizovacích nákladech, je možné nabídnout lyžařům alternativu sjezdu jejich oblíbených sjezdovek i v období zcela bez sněhu, či s nedostatečnými sněhovými podmínkami.

Navíc přináší další možnost úspory i na provozu vleků, které díky vlastní motorizaci, není třeba pouštět pro absolvování následných výstupů zpět na vrchol. Zmíněná motorizace navíc může dobře posloužit i při cestách na trasách určených pro běhy na běžkách a může se tak stát záchranou nejen strádajícím „sjezdovým“ střediskům, ale právě i běžeckým tratím, které jsou mimo sněžnou sezonu odsouzeny jen na kola a pěší turisty.

A je-li stát skutečně státem svých občanů, jako je pan prezident, prezidentem svého lidu a ministr financí strážcem státního rozpočtu, jistě najde možnost jak využít některý z dotačních programů EVvropské Unie - například „zelená pohybu“, pro zafinancování těchto prostředků pro využití občany státu, kterému vládnou.