Je to tu zase a tentokrát v mnohem větší síle a objemu. Uprchlíci. Tentokrát však ne již v předvoji skutečně politických utečenců, ale ekonomických běžců za lepší a lehčí budoucností, protože v Evropě dávají vše zadarmo.
Je to tak. Situace se skutečně opakuje a díky internetu není pro nikoho těžké se podívat, jak se vlny do Evropy směrem z Afriky valily a valí. Kromě jiného se dá již dnes odhadovat, že z těchto vln, bude bez změny politiky brzy velké tsunami, které může nasměrovat stávající ekonomiky směrem k těm africkým, ne však naopak.
Než však začneme nadávat na EU a její kvóty týkající se Afriky, co se podívat na vlastní dvoreček. Pro některé dávno, pro jiné relativně nedávno, vstupovali země bývalého skupenství RVHP a dalších spolků do Svobodné, míněno Západní Evropy. Bylo to poté, co se tyto země, resp. jejich obyvatelé „zbavili“ vlády jedné strany (k níž nyní zase míří).
Obavy Západních států o ochranu pracovních trhů byly značné a vlastně se nikdy zcela nevyplnily.
A co takhle "úprk" českých Romů do Kanady (následné zavedení vízové povinnosti pro všechny občany ČR), či do Velké Británie. Zde nastala situace velmi podobná té Africké. Ono se totiž neodcházelo z důvodu rasové diskriminace (ač se to houfně prohlašovalo), ale z důvodů ekonomických, protože výše uvedené země svou přistěhovaleckou politikou a "dary" ve formě dávek v nezaměstnanosti byly podstatně štědřejší než mateřská destinace ve stejném typu dávek.
Přesně takto totiž dnes uvažuje většina z těch, kteří čekají, do kterého státu je EU přidělí. Je jim to vskutku jedno, očekávají totiž totéž. Bydlení zdarma, Peněžní dávky a možnost co nejdříve přivést další členy svých rodů, rodin a společností.
Předpokládám, že však neočekávají, že by měli za výše uvedené benefity nabídnout to co mají, tedy pracovní sílu.
Je to divné, protože podáte-li se na věkové a genderové analýzy jednotlivých nájezdů, jedná se ve většině o silné a mladé muže. Tedy osoby, které bychom dle našich rozdělovníků zařadili, mezi lidi v produktivním věku. V celém množství je vždy dobře namícháno jen několik žen a dětí, jako pojistky, že se někdo vydá na záchranu, protože přeci by nenechali děti a ženy utopit.
Je nasnadě se zeptat těch mladých mužů, jak mohli v nejlepším věku odejít od rodin?
Snadno. Jdou totiž "za lepším".
Problém je v tom, že o to lepší, je potřeba se zasloužit, nejlépe vlastní prací.
Je zajímavé, že EU řeší kolik emigrantů si má která země vzít, neřeší však kolik z nich musí do určité doby začít v dané zemi začít regulérně pracovat, nebo budou muset odejít zpět.
Neřeší ani to, že za každým pracovníkem je řádově desítka až stovka lidí, kteří čekají na první příležitost, aby mohli přijet na návštěvu, často s trvalou. Ono totiž s vyhošťováním, bude EU ještě bezzubější.
Připomíná mi to jednu Bulharskou rodinu, které pronajali vlastníci bytu v našem domě, svůj byt. Z původně 3 osob, v něm dnes bydlí střídavě 6 - 15, záleží jen na sezóně a velikosti návštěvy. Ač bydlí v bytě již téměř rok, ještě ani jeden ze členů, nemá trvalou práci a je tedy otázkou, kde berou prostředky na platbu bytu, auto a motorku, které se postupně objevují na parkovacích místech, která patří jiným nájemníkům.
Vrátím-li se k přirovnání k vlnám, je třeba si uvědomit, že Evropská Unie ve vztahu k České republice, dokázala v průběhu pouhých 2 měsíců, zvýšit objem kvóty trojnásobně, z původních 600 na současných 2.000 běženců. Je až dojemné, že se tomuto procesu neříká chyba, ale zpřesňování.
Je to sice výjimečné, ale souhlasím s českými politiky, kteří jsou pro odmítnutí akceptace automatického umisťování uprchlíků v ČR. Není to však z důvodů, že bych odmítal poskytnout pomoc. Jen se neshoduji s formou, jakou by tato "pomoc" měla být realizována a to proto, že se jedná o cestu "neudržitelného rozvoje", který sice krátkodobě pomůže jedné ze stran (lidem utíkajícím pro peníze), ale z dlouhodobého hlediska obě strany trvale poškodí.
V případě, že EU chce skutečně dojít k reálné možnosti pomoci, měla by pomáhat (ne však pouhými převody peněz) přímo v místech, odkud lidé přicházejí. Budování pracovních trhů a příležitostí lze totiž realizovat i tam.
Na závěr si dovolím připojit odkaz na ještě jednu zprávu. Tato nese titulek Česká republika dohání Japonsko. Na žebříčku konkurenceschopnosti jsme na 29 místě. Ač titulek vypadá bombasticky, je třeba si uvědomit, že se jedná o žebříček jen 61 vybraných zemí, to za prvé a za druhé nesmíme zapomínat na fakt, že radovat se přibližování k zemi s dlouhotrvající recesí a absencí schopnosti změny přístupu, je jako radovat se na pískovišti plném psích exkrementů, když najdeme čistý písek. Zda-li si na takovém místě necháme hrát naše dítě, se však musíme rozhodnout sami.
