Kdo chce kam, pomozme mu tam, neboli politická migrace

Konečně to nastalo, v první zemi na světě se politici rozhodli emigrovat a ponechat stát lidem, jejich voličům. Možná, že Vám nejde na rozum, jak jsme na to přišel, nevadí, rád Vám to osvětlím. Nedělám totiž nic jiného,

než že čtu předvolební plakáty.

A dnes mi jeden oznámil, že politik na něm zobrazený a předpokládám, že i celá politická strana PATŘÍ NA ZÁPAD.

Je to tady, opakuji. Doufám, že tentokrát ne jako v roce 1968, kdy dala manželka Gustáva Husáka na veřejnosti manželovi políček, za to že si pobryndal sako a obratem k nim přiskočila cizí žena a dala mu druhý.

"Co si to dovolujete" osopila se na cizí ženu Husákova manželka.

"Já myslela, že už to začalo" hájila se neznámá

Zda-li tento příběh měl nakonec dohru, či nikoli nevím, ale to že tentokrát začala změna, věřím pevně.

Bude-li to tak pokračovat bude část politiků migrovat na západ, druhá na východ, Konvičkovci na dálný východ, kde se prý těší na jejich divadlo a vyjde-li to, nezůstane zde z politické scény nikdo. A kdyby, myslím, že by stálo za to myšlenku rozšířit a říci, ať následují své peníze, které málokdy končí na kontech tuzemských.

Ovšem pak nastává jiná otázka a tou je, co bude národ bez politiků dělat. Co si počneme? Kdo poleze na horu Říp? Kdo bude zvěstovat lidu, že vidí město, jehož sláva a neony hvězd se dotýkají. Připadá mi to totiž, že český národ je národem následovníků, kteří nemaje vlastní vůli, potřebuje vůdce. To jestli je dobrý, nebo špatný, je jedno, stejně se na něj bude nadávat.

Stejné to je s prací, která vždycky stojí za prd.

Předminulý týden jsem strávil skoro každé odpoledne v Olympijském parku v Plzni a při práci se díval na lidi, jak Následují.

Děti následovali dospělé. Dospělí následovali děti. Všichni následovali vůni občerstvení a hlavně řetěz razítek, za která na konci mohla být medaile a to dokonce zlatá. Zatímco naši Olympionici přivezli medailí deset, v Plzni a jistě nejenom zde, se jich zaslouženě rozdali tisíce.

Důležité je následovat.

A k následování máme ještě jednu dobrou vlastnost - dáváme přednost. Jak? No všimněte si, že když je něco nového, neobvyklého, tak vždy chcete nechat jít toho druhého jako první.

Rodiče strkají před sebe děti. Děti rodiče a pak, když zjistí, že je to dobré, mohli by se přetrhnout, aby sami přišli na řadu.

Možná, že jsme Následovníci s Předností.

Nevím, ale na politický exodus se těším.

Přemýšlím však, zda-li se tak těší i západ či východ, kam politické špičky, i paty míří. Mám totiž obavu, že to do zvolených destinacích zapomněli nahlásit dopředu. A tak se může stát, že se v Číně objeví naše politická honorace, opráší červené knížky a bude chtít usednout do křesel, kam přeci patří. Na západě totéž, jen barva průkazu bude jiná, co na tom záleží.

Jednou politik, vždy politik, který očekává křeslo a plat. Práci, tu mít nemusí.

Politici totiž dělají kraj lepším, to se můžete dočíst pod obří hlavou umístěnou nad začouzenou hospodou na hlavním tahu do Plzně. Zajímá mne,  jak to dělají.

Nějak jsem to totiž nezaregistroval. Možná že to bude počtem rozkopaných silnic. Nebo snad objemem skleněných střepů na chodnících a cyklostezkách? Nebo počtem popelnic a kontejnerů rozmísťovaných všude kolem? Ale to asi ne. Oni to jistě dělají jinak, politicky a to je potom jiná.

Tomu my plebejci nemáme šanci rozumět a to ani zbla.

Co si po odchodu politiků počneme? 

A co uděláme, až svolají i svou suitu státních zaměstnanců? Kdo bude rozdávat kulatá razítka? Kdo bude utrácet vybrané daně, kdo bude zakazovat nové, aby to staré ještě vydrželo, když z toho tak hezky kape?

KDO?

Že by nový politici? 

Vždyť jinak, to už ani neumíme.