Jede vláček motoráček

Je usměvavé sledovat, že před 19 lety jsem také sledoval vlaky. Před několika dny jsem o nich psal a teď, když dopisuji svůj víkendový blog z deníku s názvem Pírka křídel Pegasa, jsem u nich zas. A jako dnes i tenkrát, aureola.

V přetopeném vlaku podnikám svoji první cestu do práce. Je to krásné, sluníčko svítí a otvírá mé oči dokořán, zpěv ptáků a vůně květin, a usměvavá výpravčí podává mi lístek s upozorněním na jeho slevu. Nastupuji do vagonu rychlíku Českých Drah a těším se, že znovu budu moci vychutnávat dunění kolejí, přesně jako jindy. Monotóní šum bránící jinému, rušivému zvuku vniknout do vagonu, a stejně tak teplo provoněné z květin ve vázách.  Je to krása cestovat Českými Dráhami 14.1.1997.

Mnozí prý četli již mou knihu, a jejich výroky, že nelze ji přečíst naráz, nýbrž jen upíjet po douškách, mne nesmírně potěšily. Takovou knihu jsem chtěl opravdu napsat, takové totiž rád čtu i sám.

Je jen otázkou jestli výroky nejsou vedeny jakýmsi pokrytectvím, jakousi obavou, že mé ego, neřku-li já, by mohlo býti zraněno tvrdým ortelem vyneseným jejich ústy.

Ó jak pozemské to úvahy, jak lidské, raději nebýt člověkem se zrcadlem vlastní tváře. Zrcadlem pokřiveným konvencemi o společenském chování, o tom co si řeknou sousedé, a vůbec o tom všem. Je to vůbec možné?, nechati lidi, aby se vyjádřili přesně tak, jak to myslí?

Nebudou jim v tom bránit slova přátel, rodiču, politiků, o nutnosti zvažovat, a pak VYŘEŠENA BUDE PRAVDA. To je ale hloupost, pravda je pramínek vyvěrající z nitra naší duše, ta řeka linoucí se ven ji sice obsahuje, ale skrytou mezi výkaly jež naučili jsme se.

Spousty vody proteče okolo, a spousty jí utiší zurčení toho jediného pramínku z něhož to vše vzniklo.

Nedejte ho, braňte ho, vždyť on je Vaším dítkem, výtvorem Vás samých ve vaší nejčistší mysli.