Ačkoli to možná vyznívá jinak, nebudu psát o jaderné katastrofě v podobě výbuchu atomové bomby, či poškození elektráren Fukušima, či Černobil, budu se věnovat mnohem prozaičtějšímu tématu a to nakládání s jadernými elektrárnami poté, až se rozhodne o jejich zavření.
S rostoucí efektivitou obnovitelných zdrojů a schopností energeticky zásobovat i celé státy, či jejich velké části a to včetně těch průmyslových, začíná se všude po světě a tedy konečně i v naší republice hovořit o možnosti odstavení a uzavření jaderných elektráren, a nejenom jich.
V tuzemsku je navíc, jek u nás bývá zvykem, situace eskalována hned na dvou úrovních. Tou první je již léta se táhnoucí tender na dostavbu nového bloku jaderné elektrárny, tou druhou pak tlaky na zavření všech (dvou), které jsou v naší malé zemi provozovány.
S ohledem na skutečnost, že za každým záměrem stojí jiné lobby, ani bych se nedivil, kdyby se nakonec zrealizovaly oba kroky. Nejdříve postavit a pak uzavřít. To že to naši politici umí, je vidět i na dálnicích, divadlech a továrnách, které se s velkou slávou otvírají a ve velké tichosti opouští.
V souvislosti s krokem druhým, tedy zavřením, pak přichází první zprávy o tom " ŽE TO BUDE DRAHÁ LEGRACE", ale jak se říká u nás v Čechách "každá legrace něco stojí".
V představení blogera jsem uvedl, že budu psát mimo jiné i o možnosti prevence vzniku odpadu. Vzal jsem si totiž za cíl, že vybuduji svět bez odpadu a jedinou cestou jak toho dosáhnout je právě prevence vzniku odpadu.
Zmiňuji to proto, že nebude-li zvolen správný postup, a to bez ohledu na zájmy lobbystických skupin a jednotlivců, zbude nám po "výrobníku elektřiny" a státní chloubě, jen jeden velmi, velmi, velmi velký brownfield. Stejně jako sociální, industriální a komunální brownfieldy, nebude tento nikoho ze zodpovědných lidí zajímat. Bude to jen železná opona, či berlínská zeď nového tisíciletí, na jejíž existenci a zachování, bude mít zájem jen majitel agentury, která bude daný prostor hlídat a to nejlépe díky kontraktu na 100 a více let. Podobné správce má každé město a představa, že je jejich zájmem spravované budovy efektivně využít je na míle vzdálená realitě, žijí totiž ze správy a nejlépe se spravuje prázdný prostor bez otravných nájemníků, zvláště když majitel dobře platí.
Je to však jediná cesta?
Osobně si myslím, že zdaleka ne. Podíváme-li se na elektrárnu z urbanistického hlediska, zjistíme, že se jeden z nejlépe postavených komplexů. Pevná konstrukce odolná i menšímu zemětřesení, velmi dobře vyřešená infrastruktura, vzdušné kanceláře a navíc prostoru více, než má nejedno malé město.
Jediné co je negativní je jádro celého komplexu, tedy prostor, kde probíhá samotná jaderná fůze. Toto jádro je však již dnes velmi silně odstíněno a bylo-li by možné, provést "dostínění" nehrozilo by větší nebezpečí, než život v Rynholci u Nového Strašecí, který byl v 80 letech minulého století prohlášen nejradioaktivnějším místem v Čechách a přesto se v něm nejen žilo a žije i nadále, ale i se z radioaktivního materiálu vyráběli štěrkobetonové panely a tvárnice z nichž má polovina výstavby z tehdejší doby postavené minimálně sklepy a základy budov.
Když například popřemýšlíme o aktuálně probíhající expanzi internetového obchodu AMAZON, který rozpoznal, že jsme zemí mlčících ohlých hřbetů, kde sliby a drobné "dárky" zmohou více než politické intervence, je nasnadě se zeptat, zda-li by nebylo toto místo, pro AMAZON tím pravým středobodem evropské expanze. Je sice pravda, že developeři by se nemohli hrdě být v prsa s tím, kdo zabere více zelených luk a polí pro výstavbu další plechové haly, ale na druhou stranu dokážete si představit lepší místo pro letiště dronů roznášejících zásilky po celé zemi. Myslím, že i místo na vzducholoď a balonová stání by se našla, až oficiálně spojí své síly s konkurenty jako GOOGLE, APPLE, či ALIBABA.
Nebude-li prostor dostatečně lukrativní pro AMAZON, co se obrátit na pana Talgata Bajtazijeva, co je fotbalový klub a stadion, proti možnosti vlastnit jadernou elektrárnu, resp. prostory, které tato elektrárna pokrývá.
A neuspějeme-li ani tam, což takhle udělat z jaderné elektrárny místo pro život obyvatel země, ve které tato megastavba byla postavena. Což dát prostor architektům, kteří se nebojí se zvednout od stolu a jít na místo stavby, což eliminovat již v počátku úřednické razítko na kterém již dnes vidím VELKÉ ČERVENÉ - NEVSTUPOVAT. Nebylo by lepší přemýšlet komplexně, namísto čekání "až to spadne" a bude již pozdě"
Já nechci žít na skládce a nechci, ani aby na ní musela žít má dcera a další generace, které přijdou. Ovšem je mi jasné, že nebudu-li i nadále aktivně realizovat projekty které vzniku odpadu předcházejí, nebudou mít ti, co přicházejí a ještě přijdou, žádné vyhnutí.
