Ekonomika sdílení

Novodobá, neboli moderní ekonomika je postavena na slově MŮJ. V některém případě, je zaměněno za výraz NÁŠ, to jen pro uspokojení davu. V posledních několika letech však začíná ve světě tento trend nabourávat výraz SDÍLENÁ

Jedná se o výraz SHARING ECONOMY a není tak úplně novým. V oficiálním ekonomickém tisku se objevil již na počátku druhého tisíciletí. Není tak jednostranný jako jeho "osobní předchůdce", naopak má velmi mnoho podob.

Na některé jsem poukazoval již v minulém roce (například na komunitní financování projektů - crowdfunding, ale s ohledem na skutečnost, že rok 2016 by měl být rokem změn, a sdílení by se mělo stát součástí i našich životů bych rád poukazoval na některé projekty častěji a věřím, že se nebude jednat jen o projekty zahraniční, ale budeme moci sdílet i ty tuzemské.

První z projektů, o které bych se rád podělil, se jmenuje TRANSFERNATION a jak bývá obvyklé, je to spojení dvou výrazů - přeprava a národ. 

Cílem tohoto projektu je zajistit bezpečnou přepravu jídla a potravin, z míst kde již nejsou, nebo naopak přebývají, na místa, kde budou vítaným přínosem. Může se jednat o přebytky z potravinářské výroby, ale i restaurací, či večírků a párty a jejich rozvoz a dodání například do azylových domů, bezdomovcům, rodinám v nouzi, ale i například seniorům, či na zpracování a zužitkování.

Nejedná se o formu FREEGANŮ (lidí vybírající z popelnic a odpadových míst použitelné potraviny a živící se jen tímto zdrojem potravy), ale o PREVENCI VZNIKU ODPADU v potravinové podobě.

Objemy jídla, které končí na skládkách, totiž zdaleka převyšují naši představivost a to stejně jako počet lidí, kteří denně zemřou na podvýživu.

V současnosti ojedinělý krok učinila v minulých dnech Francouzská vláda, která ZAKÁZALA řetězcům vyhazovat jídlo a to pod přísnými pokutami, toto musí být dáno k dispozici dalším, případně k dalšímu zužitkování a to bez výjimky.

Jak to vypadá, když namísto sdílení, převládne hamounství a lakota, je dobře vidět na příkladu Barandovských teras, kdysi dávno pýcha Prahy a dnes jedna z mnoha černých skvrn na tváři této metropole. Stav zdokumentoval Josef Plott.

Což takhle se podívat na další formu, kde by pomohlo sdílení a to na dodávky jídel seniorům. Což takhle poděkovat touto formou lidem, kteří zde žili před námi a v jejichž domech bydlíme, namísto toho, aby do sebe ládovali levná a nekvalitní jídla, jak stojí v testu iDNES.

Nemusíme však být přímo lidmi, kteří se vyžívají v plýtvání potravinami, ale tak jako tak se nám čas od času podaří nesníst vše, co si koupíme a například chléb nám ztvrdne. Zatímco v domácnostech je to pár plátků za týden, v každém supermarketu je to pár tun a ve skladech, továrnách a pekárnách to mohou být tun i desítky za stejné období. Při mé návštěvě jedné z největších tuzemských mrazíren, jsem zjistil, že to jsou desítky tun pečiva každý den. Většina končí na skládkách a je otázkou, zda-li by například nestálo za to začít z těchto přebytků vyrábět například pivo, jak to začali dělat v Londýně.

Ke konci ještě jednou k otázce sdílení a to od toho průmyslového, po to mezistátní, politické a ekonomické. Polské uhlí by totiž mohlo stát českou vodu. Peníze za žízeň, to je přeci dobrý obchod.

Na úplný závěr si ještě dovolím jeden konkrétní případ tuzemského nezájmu a sdílení, myslím, že je na to velice vhodná doba, jedná se totiž o nakládání s vyřazenými pneumatikami.

Mnoho jedinců, firem, ale i obcí a měst má problém s tím, že pneumatiky činí, hlavně v období jejich přezouvání, velký objem generovaného odpadu. Najdeme je všude, u popelnic, v parcích, lesích, příkopech a občas i na skládkách apod. Jedním z důvodů je "opět" jejich zatřídění mezi odpad, konkrétně zařazený do kategorie 160103. 

V celé republice není ani jediná společnost (i přesto, že se tím některé na svých stránkách chlubí), která by byla schopna použité pneumatiky systémově vykupovat, zpracovávat a následně materiál z nich získaný prodávat na využití v dalších průmyslových odvětvích a to ani přesto, že existují čím dále dokonalejší technologie, které z pneumatik, stejně jako plastů dokázat dostat zpět ropné látky, železo i další komponenty a tyto roztřídit dle využití.

Věděli jste však, že v ceně každé pneumatiky jste si zaplatili za její zpětný odběr a to hodnotu 2,5 Kč/kg. Proto je třeba se ptát, jak je možné, že státem, resp. jeho lokáními zastoupeními zřízené zpětné dvory vyžadují ode všech platbu 15-25 Kč za každou přinesenou pneumatiku, a některé odpadové společnosti si účtují i 3.000-5.000,-Kč za tunu odvezených. 

JAK JE TO MOŽNÉ??? Proč stát nezasáhne?

Důvod je prostý, oni se totiž tyto pneumatiky zužitkovávají a dokonce technologie na jejich zužitkování vlastní i některé odpadové společnosti a představte si, vyrábí z nich certifikované palivo (pro cementárny), patří k nim například MARIUS PEDERSEN. 

Důvod nevykupování je jednoduchý, stane-li se totiž pneumatika odpadem, musíte za její likvidaci platit a navíc se na odpad nevztahuje DPH. No, a když pak prodáte výrobek, sestává se profit ne z jedné, ale vícečetných příjmů, z jejichž velké části, právě díky absenci DPH neuvidí stát ani korunu.

Proč tedy sdílet, když se může stovkami milionů nakrmit jen jedinec. Vždyť vlastně o nic nejde, koho by zajímalo 30.000 tun použitých pneumatik v Čechách a 30.000.000 tun v Evropě, jenom blázny a i to je důvod, proč s Vámi dnes tuto otázku sdílím.