Skutečnost, že města a oblasti jsou plná smogu a znečištění není žádnou novinkou. Přispívá k tomu i fakt, že infrastruktura se již od 70 let předimenzovává, aby stíhala větší objemy všeho, hlavně aut, ale
skutečnost, že se jedná o jednu z forem plýtvání, si nikdo nechce připustit. I to je důvod proč, nedojde-li ke změně, bude vzduch na Zeměkouli přibližně kolem roku 2100, tedy za pouhých 84 let, nedýchatelný, resp. nebude dýchatelný bez pomoci přístrojů na jeho čištění.
Myslíte-li si, že jsem jen snílek škarohlíd, možná Vás vyvede z omylu nedávno zveřejněná studie, ze které jsem výše uvedené údaje, mimo jiné zdroje, vytáhl
Co je mi do toho, tahá se za kšandy nejeden třicátník a čtyřicátník s ním. Toho se stejně nedožiju, proto chci žít naplno právě tady a teď. Ale může si být jeden, nebo druhý skutečně jist?
Nestuduji demografické křivky, ani nejsem odborníkem Ministerstva věd, či vesmíru, abych viděl, že je kolen mne čím dál více lidí, kteří se ve zdraví dožívají mnohem vyššího věku, než tomu bylo před 10, 20, či dokonce 40 lety.
Co když se dnešní třicátník bude běžně dožívat 120 let? Nekálel by si dnešní ignorancí do vlastního hnízda?
Přitom skutečnost, že změna je nejenom možná, ale i realizovatelná ukazují nejenom evropské a světové metropole omezující krátkodobě provoz vozů se spalovacím motorem třeba i na polovinu, či úplně v centrech měst.
Ukazuje to možná ještě názorněji město Rajshahi, nacházející se v Bangladéši. Město, které ještě před 15 lety patřilo k místům s nejzamořenějším ovzduším na světě.
Jak je to možné?
Nejdříve se podívejme, jak změna může být výrazná
Kdo bude mít chuť, může číslo srovnat s místy a městy v tuzemsku. Zdrojem může být server ISKO. Co mi na tomto serveru však schází, je informace o vývoji. Ta (i přesto, že jsou data sbírána stále), není k nalezení, nebo není veřejná.
Když se podíváte na článek v magazínu THE GUARDIAN, zjistíte, nejen to, že změna proběhla relativně rychle, ale že za ní stojí radikální přístup jak vedení města a oblasti, tak i obyvatel a samozřejmě i místního průmyslu, protože jen v synergické harmonii a úsilí všech získat opět dýchatelný vzduch pro zdravý život vlastní i těch ostatních, mohlo dojít ke změně.
Rikši se spalovacími dvoutaktovými motory byly v první fázi nahrazeny elektrickými stroji dovezenými na náklady města z Číny, Zároveň s tímto krokem byla na okraj města vykázána nákladní vozidla. Došlo k zahuštění městské zeleně a to nejen na několika málo parcích, ale využívaly se i prázdné a opuštěné průmyslové prostory.
Průmyslové závody dostaly přísné limity na objem generovaných emisí a s tím, bylo zakázáno skládkování. Vše samozřejmě doprovázeno pravidelnými kontrolami s přísnými postihy v případě neplnění.
Spolu se změnami, které začaly být viditelné, se měnilo i chování obyvatel. Způsob topení, zacházení s odpadky a mnoho dalšího se postupně měnilo a i přesto, že se ještě objeví nad městem oblaka prachu, před kterými je lepší se ukrýt do vnitřních prostor, není to každodenní útěk, ale výjimka.
Jsem zvědav, kdy se u nás přestane o změnách jen hovořit a vrtěti ocasy, aby se odvedla pozornost od skutečně závažných témat, a začne docházet ke změně. Ne té, která přihraje více prostředků na soukromé účty veřejných činitelů, či jejich neveřejných loutkařů, ale těch, které z našich měst udělají zase místa pro život, ne jen pro průmysl a automobily.
Dnešní téma si dovolím dokončit dvěma příspěvky z míst, která leží na opačné straně Zeměkoule a přesto mají mnoho společného. Prvním je Kaspické moře - nevětší sladkovodní jezero světa ležící největší částí na území Kazachstánu a druhým je Solné jezero, největší slaná vnitrozemská vodní plocha světa, ležící v UTAHU v USA.
Tím společným prvkem je skutečnost, že o své prvenství obě místa již přišla. Navíc to vypadá, že brzy se o jejich existenci dočteme jen v historickém tisku, protože nebudou vůbec existovat.
