Doba sněhová

Kdysi dávno milé děti, byla zima plná bílého sněhu od začátku, až do konce. To bylo zábavy, koulování, sáňkování, stavění sněhuláků. "Dědečku, co je to sníh?" A já nevěda, co odvětit, na svém kočáru odjel jsem v dál.

Tvrdé spaní

a sny

jenom zdání,

či skutečné dny.

Nebýti sněhu špatně hledala by se cesta přes pole na nádraží. Vlak odjíždí v 6.37 a já mám od zaznění budíku přesni 42 minut na cestu k němu. Zkracuji si ji přes pole a doufám přitom, že si nezlámu nohu, je to zkratka a pro jako takovou musím jistě něco více překonat. Je to ale skutečně. Mám počítat těchto pár kroků jako nedílnou součást mého celého budoucího života? Představa je to dosti věrohodná, ale doufám, že naskytne se i jiný cestovní prostředek, který umožní mi cestu do práce. Čtyřspřeží, dva bělouši a dva vraníci tmaví jako uhel, potáhnou můj kočár a já, jak král povezu sám sebe na kozlíku, či snad byla by lepší římská dvoukolka, je nestabilní a mé nohy po ránu nemají zrovna dost síly.