Česká cesta, aneb jak změnit dobrý úmysl v ještě lepší obchod

V nedělním vydání Hospodářských novin jsem s radostí zaregistroval článek s názvem "Ošklivou zeleninu si Francouzi oblíbili, na pultech přibudou šišaté koláče a pizzy". Důvodem mé radosti byla skutečnost, že tuto akci na prevenci vzniku "potravinového odpadu" zaregistrovalo i tuzemské médium a tedy i společnost.

Link na článek je zde. Odkaz na originální link do Francie je pak zde

Francie, resp. jeho řetězce jako první pochopili, že smysluplnost podnikání nemusí spočívat jen ve slepém následování evropských standardů a nařízení, ale že existují i cesty, které jsou nejen přínosné, ale i prospěšné nejenom pro samotný řetězec, ale i pro společnost a v neposlední řadě i pro životní prostředí.

O to více jsem se však zhrozil přirovnání, které autorka použila v závěru svého článku. Ta totiž tuto aktivitu připodobnila k Národní potravinové sbírce, kterou "spustilo" v naší kotlině několik řetězců, za velké podpory státu a neziskových organizací.

Podobnost totiž tyto dvě aktivity mají přibližně stejnou jako žába a žralok. Oba žijí ve vodě, ale myslím, že jednoho s druhým zaměnit nelze a to ani v případě, že jste neměli možnost jednoho, či druhého si při svém pobytu ve vodě pohladit.

Měl jsem možnost pět let pracovat v prostředí logistické divize druhé největší korporace Japonska a to na úrovni vyššího managementu. Po celou dobu svého působení mi způsobovalo největší problémy to, jak vysvětlit mým japonským kolegům, že nemohou očekávat od tuzemského prostředí to samé, jako od japonského. Při vysvětlení jsem použil slovní spojení Česká cesta a oproti ní stála Cesta Japonská.

Každá měla své klady a zápory. Obě mohly velmi dobře fungovat, spojily-li se, ale byly značně nefunkční, ne-li slepé v okamžiku, kdy se jedna pokoušela změnit druhou k obrazu svému.

Výraz Česká cesta, bohužel nebyl tím pozitivnějším, právě naopak. Hesla typu "kdo nekrade, okrádá rodinu", "co je doma, to se počítá", či "soutěž o zlatou jehlu" (tedy o to kdo se lépe zašije před prací), spojená se zlatýma českýma ručičkama  a schopností improvizace, byla na přetřesu velmi často a k jejich vysvětlování muselo docházet samozřejmě i s příjezdem každého nového manažera, jenž byl poslán, aby pobočku řídil.

Oproti tomu, Japonská cesta znamenala "přímost", úsilí, systémový přístup, ale zároveň naprostou neschopnost improvizace. Japonci nejsou vynálezci a kreativci.

Proč to zmiňuji? Podívejte se na rozdíly mezi oběma projekty, které autorka článku staví na stejnou úroveň.

V případě "ošklivé zeleniny" se Francouzští prodejci pokouší zachránit a prodat lokální potraviny, které by dle předpisů EU neměli vůbec skončit na pultě. Ne proto, že by byly zkažené, plesnivé, či po lhůtě spotřeby, ale proto, že vizuálně neodpovídají standardům, které "definovali" odborníci z řad poradců EU. 

V případě tuzemské potravinové sbírky, se pouze řetězce snaží "ukázat svou lidskou tvář". Ve skutečnosti však využijí tuto akci stejně, jako to činí v ostatních vhodných případech. (Velikonoce, Konec školního roku, Začátek školního roku, Valetýn, Halloween, Mikuláš, Vánoce, Silvestr a další.). Řetězce totiž nechají kupující, aby skoupili neprodejné zboží, a dají na něj visačku "CHARITA" či "DOBRÝ ČIN".

Jako logistik předpokládám, že se celá akce projeví nejen na čistkách skladových zásob tzv. ležáků, ale zároveň i na tržbách. S nimi pak stoupnou objednávky směrem k dodavatelům, a aby toho nebylo málo, před celou akcí se nenápadně zvednou ceny, tak aby se na nabídkových letácích mohla hrdě propagovat SLEVA PRO POTŘEBNÉ.

Bude tak v ČR méně odpadu? Ne, ještě ho přibude!

Budou řetězce skutečně realizovat charitativní a přínosné kroky? Ne, vše je jen akce realizovaná s cílem zvýšení obratu!

S čím souhlasím, je moto tuzemské kampaně "Potraviny pomáhají". Bohužel cesta, která byla zvolena, je cestou Českou. Najít dobrý prodejní argument, nechat ho dobře zpracovat svá marketingová oddělení, využít lobby a cest k politikům a do medií, která najednou budou se slevou a občas i zcela zdarma, takto zabalené komerční sdělení a prodejní akci podporovat a šířit mezi lid.

Ano, potraviny mohou skutečně pomáhat, ale největší pomocí by bylo snížení objemu nadvýroby, která se dávno neřídí potřebou trhu, ale predikcemi odborníků sedících za stoly svých kanceláří a živících se, díky svým příjmům, zcela jiným druhem potravin, než které následně nabízí v dobře propracovaných letáčcích a marketingových strategiích tuzemské pobočky mezinárodních obchodních řetězců, tedy jejich zaměstnavatelé a penězodárci.

V Čechách i na Slovensku končí na skládkách mnohem větší množství potravin, než na západě. Velké množství ještě dříve než vůbec může dorazit na pulty obchodů. Jejich "cenzuru" totiž dělají sami výrobci, kteří nejenom, že nejsou schopni plody své práce prodat do řetězů za podmínek, které jim tyto diktují, dostat, ale ani někdy nemají na tomto skutečný zájem, protože to není práce a prodej produktů práce, co je živí, ale dotace na které spoléhají.

Spolu s "ošklivými" potravinami, tak na tuzemských skládkách končí i mnohé "hezké" a to i přesto, že pak v regálech řetězců je vidět ovoce o jeho čerstvost se starají hejna octomilek, a jejichž zdravý přínos je podpořen plísní rozrůstající se nejen po povrchu, ale i uvnitř. Plísni sice v obchodě odolávají nezralé kusy, ty však následně v domácnostech, díky chemickým lázním nedozrávají, ale mizí díky vyhnívání, doslovně před očima.

Na banneru na stránkách české potravinové sbírky se v pravidelných cyklech objevuje otázka: "Víte že v loňském roce lidé darovali 66 tun potravin?, tato je následována dalšími podobnými. Dovolím si proto jednu přídat?

Víte že 66 tun odpadů z potravin vyprodukuje jeden každý řetězec za dobu kratší než 1 týden?

Je třeba přestat bez rozmyslu konzumovat sdělení předkládaná nám na úrovni politické, i marketingové, a začít myslet. Neuděláme-li to totiž, dostaneme se pozvolnou regresí zpět před rok 1989, tedy do doby, kdy pravidlem bylo následování, a z rozhodnutí velkého bratra jsme se stejně jako proletáří ostatních zemí světa, s úsměvem spojovali v řetězec hřbet ohýbajících se zombíků.

Jediným rozdílem by pak byl výpadek slova Socialistický z názvu naší země. Velký bratr by pravděpodobně nad rudým šátkem měl oči šikmější, než jakými byly ty minulé, skryté pod hustým obočím nad mohutným věčně načervenalým nosem.