Hurá, čas daňových přiznání je tu!

Celý rok se na to těšíme! Těch papírů a razítek. Toho vzrušeného hledání potřebných dokumentů, dokladů a faktur, dobrodružného počítání, skenování, kopírování a emailování, těch příjemných návštěv na úřadech a našich milých účetní

Škoda, že ten úžasný čas vyúčtování nastává „jen“ jednou za rok. Máloco totiž umí člověku tolik pozvednout náladu jako stará dobrá úředničina. Ale v tomto roce se na obloze našeho blaženého těšení objevily tmavé chmury obav. V březnu jsme začali propadat panice, protože s příchozí pandemií nám začali „hejbat“ s termíny, takže fakt nic příjemného. V dubnu už jsme byli jako na trní… no a v květnu už se to nedalo vydržet. Museli jsme ho podat! Co? No přiznání přece.

Ach, ta nostalgie. Vždy už dobře vím, co přijde - manželovo každoroční něžné ponoukání k prohledávání krabic a složek, doprovázené jemnými výčitkami typu: „Mohla by ses tím účetnictvím zabývat trošililinku více. Měli bychom v tom větší pořádek, kdybys to měla pod palcem ty. A navíc je to přece taková zábava!“ (Rozuměj, ze samé lásky k tomuto oboru mě nabádá, aby se ze mne stala účetní.)
 Ale já jsem zlobivá holka. Nechávám si tu slast pouze pro jarní období (chápejte – Vánoce jsou v zimě, narozeniny mám v létě, na podzim už se těším na ty Vánoce, ale co na jaře, že? Takhle se aspoň můžu těšit na každé roční období…)
Neznám totiž nic lepšího, než když se musím hodiny a hodiny probírat nekonečným množstvím papírů. Nebo když jsem laskavě pozvána, abych přijela na finanční úřad – něco tam nahlásit – nebo odhlásit – nebo zpětně přihlásit a odhlásit a přiznat. Pak ještě do jiné instituce a ještě na ten a ten úřad. Složka s dokumenty je moje zbroj, propiska věrný pomocník a kalendář mocný štít. Miluju k smrti všechny formuláře a vypisuju je se vší poctivostí a láskou. A že jich je. Vždycky mě nějaký překvapí! (Pozitivně samozřejmě.)

Nejlepší situace ovšem nastává, když nějaký potřebný „papír“ chybí. Ta švanda, když člověk stráví čtyři hodiny hledáním potvrzení ze školky! Anebo když se stále znova a znova obracíte na bývalého zaměstnavatele a taháte z něj vyplněný formulář se vzrušujícím názvem: Potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti. Jde o moc zábavnou hru, určitě doporučuju. Vypadá to asi takto: Prosím pošlete mi to a to… X Tak dobře, ale chvilku to potrvá… X Znovu se připomínám… X Nemáme na práci jenom vás, ale už na tom pracujeme… X Tak už jste to odeslali?... X Máme to připraveno, ale ještě to musí podepsat ten a ten…X Nezlobte se, ale opravdu bych potřebovala… X Cože jste to vlastně chtěla?... Fakticky, neznám lepší společenskou hru. Ten adrenalin a napětí, to nikde jinde nenajdete...
Ach, člověk si připadá tak nějak důležitě, když se probírá těmi lejstry. A to jsem ještě nemluvila o těch hodných paních a pánech účetních. To jsou vskutku veledůležité osoby, buďte na ně proto hodně milí, protože toho mají opravdu moc. Osobně nerozumím tomu, jak se dokážou v těch všech číslech, zákonech, datech, papírech a povinnostech nezamotat a neztratit. Klobouk dolů milé dámy a pánové. Ačkoli vás velmi obdivuji, k hořkosti mého muže se k vám nepřidám. Prostě nemám tak velkou hlavu, aby se mi do ní tohle všechno vešlo. Budu se raději těšit na příští jaro, kdy se opět chopím propisky a vyrazím do boje s daňovým drakem.
PŘIJDE VÁM TO JAKO SCIFI?  Tak jo, máte pravdu.

PS: Jo a papíry mám v pořádku a pěkně seřazené ve složkách:-)