Za deset let před pěti lety.

"Tohle je náš dům, ale ten znáš. Tady je moje auto, to jsi ještě neviděl. Pojď, půjdeme ven," řekla jsem mu. Venku zpívali ptáci, sluníčko svítilo a lehce foukal vítr. Byl takový podzimní den, lehce nad ránem.

Neviděli jsme se už dlouho. Je to vlastně už šest let, co jsme odmaturovali na stejné střední škole. Vždycky se mi líbil, ale zůstával mým kamarádem. Měly ho rády snad všechny holky na škole, z prvního i druhého stupně. Teď ale přišel za mnou. Byl tu vlastně pro mě.

Vůbec se nezměnil. Jen trošku dospěl. Jeho polodlouhé vlasy lemovaly opálený obličej, hranaté modré brýle zvýrazňovaly jeho tvář. Stál tam, koukal se na mě, jako to dělával a ruce měl v kapsách. Slunce mu svítilo přímo do tváře, mohla jsem si všimnout, že je hladce oholen a že se mu pomalu rýsují mimické vrásky. Postoupili jsme k hlavním dveřím, odemkla jsem, vybrala dopisy ze schránky a vešla do domu. On mě následoval.

"Tady bydlíš, viď," řekl. Poznal dveře mého bytu, pamatoval si různé poznávací znaky toho patra a orientoval se jako před šesti lety. Nevím už, kolikrát u mě doma předtím byl, vím ale, že jsem si dokonale dokázala vybavit snad všechny situace, ve kterých jsme se naskytli a všechny jeho pohledy a postoje, které udělal. Ten moment, když jsme přišli do kuchyně, se mi vybavil, akorát jsme dnes byli oba starší. Známe se už devět let, to není moc. Ale také to není málo na to, abychom získali společné zážitky a měli se o čem bavit a nenudili se.

"Šel bych na ples, zatančit si nebo sledovat tanec," navrhl mi. Věděla jsem od dobrého známého o akci v Národním domě na Vinohradech - večer bude bál spojený s úryvky ze známých baletních představení. Tento přítel by mi sehnal do hodiny dva lístky, kdybych mu zavolala. Oči mého kamaráda svítily jako hvězdy, jako vždy zářily malému klukovi radostí. Byl nadšený, když jsme o dvanáct hodin později vstoupili do hlavní foyer na Vinohradech.