Je to velká (nikoliv však nečekaná) prohra Jiřího Dienstbiera. Jako by se chtělo říci,
každý po právu sklidí to, co sám zasel. Tak nějak to je v případě Jiřího Dienstbiera po sjezdu ČSSD. Jiří opouští vedení strany, nezískal dostatečný počet hlasů. A přiznejme si, že je to správně.
Nechci kritizovat Jiřího Deinestbiera, je mnoho věcí, pro které si jej budu vážit, a to zejména za jeho chování v rámci normalizace. Svoji současnou raketovou politickou karieru však Jiří nezvládl. Jiří Dienstbier se dostal do čela ČSSD v důsledku několika okolností. Vždy těžil z pozice syna významného politika. Jeho raketová kariéra neměla obdoby. Jenže, Jiří Dienstbier nikdy nenabízel autentický program. Jeho volební potenciál byl velmi vyhraněný a neměl manévrovací prostor. Je to v důsledku jeho neustálé negativní kampaně proti všem. Nenabízel řešení, nenabízel jakékoliv pozitivní věci, které by naznačovaly cestu ze současného marasmu. Jiří prostě jen kritizoval, permanentní kritika všeho a všech, tedy až na své přátele. Např. nikdy jsem od Jiřího nezaznamenal kritiku na Bohuslava Svobodu. Nikdy jsme naznamenal kritiku na tunel Blanka v Beránkovském období. Nikdy jsem nezaznamenal kritiku věcí, které nyní kolem primátora Svobody šetří policie.
Jiří neustále kritizoval pouze tzv. starou gardu, ale zapomněl, že ne vše v tzv. nové gardě je zřejmě čisté. Nebo je čisté dění kolem Blanky? Nebo je čisté dění kolem právních služeb na eurobondy? Nebo je čisté dění kolem dodatku Haguess? Jiří mlčel.
Na celostátní úrovni nepředvedl Jiří Dienstbier nic světoborného. Prostě mu došla témata. Nic nového nenabízel. Neustálá kritika pražských mafií totiž na celostátní úrovni prostě nezabírá. Republika žádá řešení, ne jen kritiku. Jiří se pozvolna dostal do izolace. Jeho potenciál se vyčerpal. Vrcholem všeho byly neustálé (a řekněme si často i trapné) útoky na Miloše Zemana. Tím se Jiří úplně odstřihl a dostal do absolutní izolace.
Bylo to neprozíravé od Jiřího Dienstbiera takto okopávat kotníky. Buď ztratil absolutní pud sebezáchovy, nebo nabyl přesvědčení, že je milovaným synem národa. Ukázalo se, že Jiří Dienstbier je jen solitér, a to prostě v politice nejde. Vždy jste ve funkci z několika důvodů, myslet si, že jste ten jediný správný je prostě omylem a amatérismem.
Jak jsem již konstatoval, Jiří se dostal do funkce díky renomé svého otce a díky náhodám a určité době. Jiří využil situace, ale jel vlastní hru. Jako by se na všechny „vykašlal“ a jako by si myslel, že protestním étosem zakryje své nedostatky. Jeho nedostatkem je absolutní nedostatek reálného programu, absolutní nedostatek autentičnosti a samozřejmě i nedostatek jisté síly osobnosti. Tím se odlišuje od svého otce, který byl neuvěřitelnou osobností, který uměl zaujmout voliče a který byl v oblasti zahraniční politiky velmi erudovaný.
Nechci ale na Jiřího jen pět kritiku. To by nebylo fér. Jiří splnil svoji úlohu v komunálních volbách. To je nezbytné zdůraznit. Jenže jak všichni vidíme, vlastní strany se v pudu sebezáchovy od volebních lídrů posledních komunálních voleb v Praze rychle odstřihly. Primátor Svoboda hraje o přežití a někdy už to působí, že mu zbyl pouze jeho přítel Hanč. Zdeněk Tůma byl zřejmě již zcela odstaven a veslo přebral Jiří Vávra a jeho skupina. A Jiří, ten už je ve fázi „odcházení“. Jiří má smůlu, že bude vždy porovnáván se svým otcem, a v tomto porovnání vždy prohraje. Jeho věčným osudem bude osud syna, resp. jeho povolání je být synem. Povolání syn nemusí být špatné, ale Jiří má na víc a je jen na něm, zda si toto uvědomí, nebo zda bude jen soptit na ostatní. Je pouze na Jiřím, zda nabídne autentický program, nebo ne. Je mi Jiřího líto.
